Reply to Thread
Page 4 of 4 FirstFirst ... 2 3 4
Results 31 to 36 of 36

Thread: Povídky z Globalu

  1. #31
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví

    Strach

    Představivost je příšerná věc. Představivost... je příšerná.
    Když se Ravise probral, uvědomoval si pouze dvě věci - že nevidí, a že ho příšerně bolí hlava. Pokusil se protřít oči, ale poznal, že má ruce spoutané za zády.

    "Ležím," pomyslel si, "co takhle vstát?"

    Vstát bez pomoci rukou z polohy ležmo není nic jednoduchého, zvlášť když máte znehybněné nohy. To už je vstávání prakticky vyloučeno. Když mu došlo, jak moc je jeho stav špatný a co všechno u sebe asi už nemá, rozhodl se, že bude nejlepší na sebe nepřitahovat příliš pozornost. Převalil se tak, aby měl alespoň nějaké pohodlí a pak začal pracovat na utlumení bolesti hlavy. Přesvědčování sama sebe, že ho nic nebolí a všechno je v nejlepším pořádku, je ve stavu, kdy nic nevidíte a nemůžete pohnout rukama ani nohama, přinejlepším dost pracné.

    Začal přemýšlet, jestli to má vůbec nějaký smysl. Venku se ozval křik. Náhle ztichl v chrapot, který po chvilce zcela ustal. Asi nemá...

    "Když se mi to povede, tak co? Stejně tu budu ležet a čekat. Na něco myslet musím... Není nakonec lepší myslet na fyzickou bolest, než na to, že jsem nevím kde, bude se mnou nevím co a..."

    Zarazil se. Včas pochopil, že se musí zarazit na něčem, s čím nehne, než dojde k jakémukoliv výsledku. Zkusil to znova.

    "Když se mi to povede, tak co? Budu muset ležet a čekat. S čistou hlavou budu myslet na to, že..."

    Zase špatně.

    "Když se mi to povede, tak co? Budu tady ležet..."
    "Když se mi to povede, tak... tak mě přestane bolet hlava, a to za to stojí."

    Zavřel oči, což mu moc nepomohlo, když nic neviděl, a snažil se přivolalt nějaký pěkný obraz, nějakou představu, která by mu umožnila na tohle všechno zapomenout do doby, než bude potřeba něco dělat. Výjev se střídal s výjevem, jeho mysl letěla napříč časem v protisměru. Občas narazil na černé místo ve své paměti, ale to bylo vzhledem k jeho věku a počtu ran, které jeho hlava kdy přijala, celkem normální. Mysl pomalu opouštěla tělo a s ním i všechny fyzické strasti.

    Šok ho vrátil zpět do ošklivé reality. Dvě ruce ho zvedly za ramena do vzduchu. Dosavadní ticho rozčísl kovový zvuk. Na krku ucítil chladnou ocel.

    "Myslel sis, že nám utečeš?" uchechtl se jeho věznitel. Ravise mlčel.
    "Tak povídej, povídej... Kam jsi měl namířeno?"
    Ticho.
    "Našli jsme u tebe tenhle dopis. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí."
    Další nával ticha.
    "Však ty promluvíš," ozval se jiný, drsnější hlas, "promluvíš."
    Ostří na krku přitlačilo.
    "Nic ze mě nedostanete," odpověděl Ravise pohrdavě. "Nemají šanci. Nic neřeknu. Prostě ticho," okřikoval se.
    "V tom případě tě tu nebudeme zdržovat."

    Ravise byl po těchto slovech na rozloučenou vyvlečen ven. Pruh látky, který mu zakrýval výhled, byl jedním trhnutím odstraněn. Spousta sluneční a jiné záře ho na okamžik oslepila. Na kůži pocítil žár, o dost větší, než se dal čekat od slunce. Takže - oheň.

    Nemýlil se. Zamžoural do oranžových tvarů. Některé zmizely, jiné nabraly podobu plamenných jazyků. Tam - mezi nimi - ne... To musí být nějaký přelud... Přece nejsou tak barbarští, aby... upalovali člověka.

    Tíhu okamžiku přerušilo zvolání: "Poplach! K vozům!" Nebylo mi dopřáno dovyprávět. To jsem byl skoro na konci! Už stačilo jen říct, jak jsem... Ale to je teď jedno. S mečem v jedné ruce jsem se postavil k jednomu z vozů. Pár lidí z karavany mi soudě podle jejich výrazů nevěřilo. Mám šanci vše dokázat.

    Pozoroval jsem zmatek v táboře. Pár lidí už spalo, a teď se snažili vymotat se ven, popadnout zbraně a chránit karavanu. Ozvalo se zaštěkání. Tady a tam... Ze všech stran se sbíhali psi. Pár už jich bylo dost blízko. Vrčení a vyceněné zuby prozrazovaly cíl jejich návštěvy. Nadhodil jsem si meč v ruce a s patřičným zařváním vyrazil proti několika z nich.

    Pokračování příště
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

  2. #32
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví

    Prostě blag

    Je k nevíře, že už tomu bude pomalu rok. Já vím, na to si budu muset počkat ještě nějaké dva měsíce, ale to snad takovou roli nehraje. Nejsem příznivcem "ročních rekapitulací", takže jí udělám po kulatých 10 měsících. Co se odehrálo za tu dobu? V několika bodech:
    • 9 postav
    • dvě z nich jsou mrtvé (~20%, to není tak zlé jako vždycky)
    • tři pohřešovaní
    • jedna stále čeká na svůj čas
    • asi desítka vypůjčených frází
    • jedna bezesná noc
    • a v neposlední řadě neuvěřitelných 6 707 shlédnutí, což mou maličkost řadí na druhé místo v kategorii. Díky!

    Já jsem mezitím úspěšně odmaturoval, ale přesto nemůžu zaručit, že další díly budou veselejší. Když člověk píše fantasy, musí postavy velkolepě umírat. No, to velkolepě zapomeňte...

    Stejně je zvláštní, kam jsem se dostal. Když jsem začal psát, nechtěl jsem z toho fantasy. Chtěl jsem obyčejné lidské drama s prvky hrdinského eposu. Pak přišly úseky špionážní, pocitové... magie... pozor spoiler - možná i nekromancie. A pak že ve hrách Blizzardu nejsou brouci.

    Ale co, vy jste určitě nepřišli číst moje tlachání. V týdnu si sednu a napíšu zase kus.
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

  3. #33
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví

    Hrdinův odkaz

    Předem se chci omluvit. Umírat se bude dál a týden se protáhl... no, protáhl. A taky nečekejte, že tu s Povídkami budu dlouho - dostal jsem geniální nápad a chtěl bych věnovat čas jemu. Takže Povídky nebudu "zbytečně" protahovat.
    Nebyl to hezký pohled. Obklopen psy - nebo spíš vlky? - v jedné ruce třímajíc meč, ve druhé dýku, kterou jsem rychle vytáhl z boty jsem se snažil zachránit aspoň holý život, v lepším případě ochránit karavanu a svou pověst. Ne, ještě jsem se nedostal k tomu hlavnímu. I kdybych měl vydržet jen proto, abych uviděl nevěřící a udivené obličeje, spadlé brady a těžký, hluboký smích... Stojí to za to.

    Moc si z toho nepamatuji. Dělal jsem, co mě zrovna napadlo, spíš instinktivně, než vědomě. Zanedlouho byla zem pokryta krví a boj se stal tím obtížnější. Zakopnout o mrtvolu vlka - ano, tohle nemohli být psi - nečinilo žádné potíže, uklouznout na louži krve také ne. Naštěstí se nám povedlo jejich útok odrazit. Utrpěli jsme četné šrámy od drápů, několik kousnutí, ale vesměs byli všichni v pořádku. Hned, jak jsem si dal do pořádku krvácející paži jsem pokračoval ve vypravování.

    "Bylo mi jasné, že když nic neudělám, tak ten člověk zemře. A ne hezkou smrtí. Viděl jsem mu v očích, že si přeje zemřít v čestném boji a že se potupné smrti v plamenech bojí." Porozhlédl jsem se po posluchačích. Jasný oheň jejich tváře silně ozařoval, byl ale nutný pro případ, že by se ta zvířata rozhodla zaútočit znovu. Jejich nálada se z velké části vrátila. Nevěřili mi, ale jakmile jsem jakoby náhodou očima zabloudil k hromádce vlčích těl, která se kupila na místě, kde jsem stál, několik jich mimoděk pokývlo hlavou. Atmosféra tajemna se začala polehoučku vracet.

    Ravise byl opravdu zoufalý. Pokusil se naposledy o roztržení pout na rukou, ale i tento, jako nespočet předešlých pokusů selhalo. V duchu k sobě promlouval: "Konec. Nezvládl jsi to, jako už tolikrát předtím. Ale dělal jsi, co se dalo. Někdy i co se nedalo. Odpouštím ti."

    Duchovní rozhřešení přerušila skvrna, která se objevila ze směru, kde stály chýše chudších obyvatel.
    "Takhle to říkal on," obhajoval jsem se, "klidně se ho zeptejte. Vlastně ne," zadrhl se mi hlas, "to nepůjde." Skvrnou jsem byl míněn samozřejmě já. Rozhodl jsem se k záchraně toho člověka. Netuším proč, prostě jsem najednou běžel. Asi vnuknutí shora. Snad.

    Přiřítil jsem se na improvizované náměstíčko. Proskočil jsem plameny, které šlehaly na okraji ohně mimo ohniště. Drželi ho dva strážní. Jednoho jsem shodil ramenem za běhu, druhý neustál můj čelní náraz. Bleskově jsem vězni přeřízl pouta na rukou i nohou a vykřikl jsem zbytečný povel. Běž!

    Pobízet jsem ho opravdu nemusel. Už po několika desítkách metrů byl přede mnou a zkušeným okem určoval směr útěku. Já jsem za sebou dělal překážky, jak to jen šlo. Tu jsem svalil špalek na štípání dřeva, tam strhl nějaké bedny, ale úspěch se k nám obrátil čelem, až když jsem odbrzdil vůz se senem. Bleskově jsme zmizeli v lese. Chvíli jsme mizeli přímo za nosem, poté, když jsme narazili na stezku, jsme se jí notnou chvíli drželi. Nakonec jsme přebrodili potok, aby i psi ztratili stopu a vyčerpaně se opřeli o stromy. Ravise mi v tu chvíli oddechu poděkoval a rychle převyprávěl, co se stalo jemu a jeho přátelům, než se ocitl zde. Naštěstí. Našemu utrpení zkrátka neměl být učiněn konec.

    Z oddychu a letargie nás vytrhlo zabručení. Ihned jsem rozpoznal původ zvuku. Medvědí bručení vydávají jen dva známí tvorové. Jedním z nich je medvěd, druhým moje noční můra. "Naštěstí" se jednalo o medvěda. Nebyl rád, že na nás narazil. Asi jsme nechtě vběhli poblíž jeho doupěte - nebo loviště. Vysvětlování a diplomacie vzaly za své poté, co se postavil na zadní a zašermoval předníma nohama. Ty drápy - u Bohyně, tohle nemůžeme přežít!

    Jeden z nás naštěstí zůstal naživu. Ravisemu - jak se mi cizinec stihl představit - jsem hodil svou dýku, určitě s ní umí zacházet lépe, než já, a já jsem si nechal krátký meč. Souboj byl dlouhý a už tak vyčerpaná těla málem podlehla. Co málem - Raviseho ten medvěd zřídil! Když byl mrtev, podíval jsem se na svého spolubojovníka.

    Hrůzný pohled. Rány na rukách i nohách, ale žádná rána se nezdála být vážná. Pak jsem si všiml, že z pod koženého hrudního chrániče vytéká krev. "Ta potvora se mi dostala drápy pod chránič. Nevydržím dlouho. Teď mě dobře poslouchej, nebudu to víckrát opakovat." Uchechtl se. "Musíš dorazit do vesnice Araen. Najdi velitele tamnější posádky. Řekni mu, co se se mnou stalo a vyřiď mu tohle. Shromáždit posádku, půl jednotky do hlavního města, sledovat všechny příslušníky kultu Krvavého pařátu. Ten dopis, co jsem neměl číst, jsem si přečetl. Nemám rád zákazy bez smyslu." Kašel. Už ležel na zemi. Zdvihl jsem mu nohy ve snaze dopřát mu ještě několik vteřin života. "Ještě tohle mu řekni - žlutý stav, kód... Kód... Kód sssss..."

    Konec. Je mrtvý. Chvíli jsem stál otřesen. pak se svezl zády po kmeni stromu do sedu. Mrtvý. Mrtvý! Nevěděl jsem, co si počít.
    Pak jsem se uklidnil - musím splnit jeho přání. Co mi to vlastně říkal? Araen. Kde je kruci Araen? V duchu jsem si promítl mapu. Odvezli ho pěkně daleko, do Araenu se nejrychleji dostanu přes poušť. Takže musím do Pouštního města, chytit nějakou karavanu.

    "No a zbytek je rychlý - narazil jsem tam na vás a nechal se najmout jako stráž. Naštěstí pro vás."
    "Takže královna... je mrtvá?" otázal se hlas ze šera.
    "To nevím. Zmizela. Řekněte to na druhé straně, já se musím odpojit den předtím, než tam dorazíte. Nemůžu ztrácet čas zbytečnou cestou k horám a Zálivu."
    "Ale plat máš dostat tam!"
    "Co je mi po platu, trůn je prázdný, peníze můžou rychle ztratit svou hodnotu. Musím do Araenu. Požádal mě. A víte sami, co by znamenalo nesplnit poslední přání."

    Zbytek noci už byl v klidu. Mezi nomády probíhal čilý hovor, ale já jsem měl své odlouženo a nutně jsem se potřeboval vyspat. Nebyl bych karavaně nic platný. Ulehl jsem do vozu a probudil mě až předodjezdový shon.
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

  4. #34
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví
    Asi před týdnem nás opustila Linergie - dobrá hráčka, dobrá nápověda. Nechť se jí v reálném životě daří, jak si zaslouží.
    Od toho vypravování jsem se v konvoji cítil strašně podivně. Nejistota, původně asi skrytá někde hluboko, pomalu narůstala do neuvěřitelných výšin. Nechtěl jsem tomu věřit. Dokonce se mi začaly trochu klepat ruce. Čím dřív vypadnu, tím líp. Pryč. Ode všeho. Splnit úkol a zmizet. Nedokázal jsem se soustředit. Jako bych tušil, co přijde.

    Nervozita stále sílila. Ve chvíli, kdy jsem jí byl naprosto omámen, se mé mysli jakoby dotkla jiná. Trvalo to snad sekundu, snad ještě mnohem míň, vlastně nevím, jestli se to vůbec stalo. Ale v ten jediný okamžik jako bych žil její život. Ravise mi o ní říkal, než odešel... Linergie. A to, že je tady, může znamenat jenom jediné - už tady není... Už je tam.

    Bolest. Smutek. Strach. Bezmoc. Její emoce se smísily s mými a já jsem omdlel.

    No ovšem - sotva zvládám sám sebe a teď byly v mém těle dvě mysli - dva strachy. Slyšel jsem o tom, že jako poslední věc na tomto světě vyhledá člověk svého nejbližšího - ale proč mě?

    Obrazy, které mi ukázala, brzy přehlušily všechny mé starosti a nahradily je zcela novými, daleko horšími. Trosky staveb, nad kterými stoupá dým. Těla ležící všude okolo. Ženy, muži, děti, zvířata. Něco se rozhodlo pro naprostou zkázu království. Znovu jsem se zapotácel.

    Je to všechno o dost horší, než jsem čekal. Můžu tohle sdělit karavaně? Vysmějí se mi...
    Last edited by Ravise; 15.08.14 at 20:31.
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

  5. #35
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví

    Cesta

    Nakonec jsem si vše nechal pro sebe. Nedokázal bych jim to říct. Ne. Nevěřili by mi - nikdo z nich. Sloužil jsem s nimi dál, než přišel poslední večer v karavaně. Přišel ke mě její vůdce a řekl mi pár prostých slov: "Běž se vyspat, čeká tě toho dost. Jestli chceš, vezmi si koně." Údivem jsem otevřel ústa. Vykoktal jsem jen pár slov díků a poslušen rozkazu jsem odešel spát. Brzy ráno - ještě před svítáním - jsem si osedlal koně a vyjel vstříc slunci.

    Z pouště jsem se dostal ještě ten den k večeru. Uvázal jsem koně, připravil spaní a brzy usnul na půl oka. Neměl jsem na spánek pomyšlení, ale nebylo na výběr. Spát musím. Spal jsem ale dost neklidně a často jsem se probouzel, takže ráno jsem si připadal, jako kdybych půl noci probděl, což ostatně nebylo daleko od pravdy. Zpočátku jsem se musel přemáhat, ale když jsem projel kamenité pásmo okolo pouště a okolí se znovu zazelenalo, byl jsem rád, že jsem zase mezi životem. Zvolil jsem starou, neudržovanou stezku, která vedla přímo k Araenu. Rozhodl jsem se jet na koni tak dlouho, jak to půjde a pak ho pustit a pokračovat po svých. Uši napjaté, oči na stopkách, v jedné ruce otěže, druhou položenou na jílci meče jsem projížděl starou stezkou.

    Les vypadal opravdu strašidelně. Mrtvolné ticho prostupovalo vším. Slyšel jsem, jak mi tluče srdce, jak mi tepe krev v cévách, jak polykám. Měl jsem pocit, že zešílím. A tak, když se přede mnou objevila znetvořená lidská postava, považoval jsem jí jen za výplod své fantazie. To, že je něco špatně mi prozdradilo až to, že jsem do halucinace narazil.

    "Lidský červe," zaskřehotala podivným hlasem. Místo odpovědi jsem vzal do ruky meč. "Nemáš žádnou šanci nás porazit," pokračovala.
    "Nás?" podivil jsem se, "jsi tu úplně sám."
    Smích. Nebyl to normální smích, nebyl to ani normální šílený smích, z tohoto mi šel mráz po zádech. Mrazení přestalo zároveň s jeho zdrojem a postava, v níž jsem začínal mít podeření totožnosti, pronesla několik slov ve velmi prastarém jazyce. Poznal jsem ho ihned, i když jsem si myslel, že jde jen o strašení malých dětí. Jazyk magie.

    S jeho slovy se začaly zvedat kameny, spadlé větve, kusy zeminy. V obrovském víru utvořily cosi, co se vzdáleně podobalo lidské postavě. Už jsem pochopil, co tím můj nepřítel míní. A začínal jsem rozpoznávat i jeho obličej. Potom mi konečně seplo - nebo se mi to jen zdá? Ravise mi o něm říkal - Mortymer? Zatraceně, máš být mrtvý, chtělo se mi vykřiknout. Obrovitý golem se na mě vrhl. Zbývala mi jediná naděje - vvýtvory kouzel prý zmizí s jejich stvořiteli. Ale jak mám sakra zabít někoho, kdo už není naživu? Popadl jsem meč a pobídl koně. Ten se strachy - nebo kouzlem - odmítal pohnout z místa.

    Najednou nějaká další osoba vrazila do černokněžníka zezadu! Poslal jsem bohům tiché poděkování, seskočil s koně a vrhl se na něj po svých. Mortymerův zbytek se rozzlobil a několika slovy přeměnil člověka, jenž mi zachránil život na hromádku čehosi. Neměl jsem čas na lítost. Zasáhl jsem svůj cíl ve chvíli, kdy golem trefil ten svůj. Okamžitě se sice rozsypal, ale mě bylo jasné, že záchrana mého života nevydrží dlouho.

    Zklamal jsem. Sakra, zklamal jsem ho. Svůj úkol jsem nesplnil. Pomalu jsem začal ztrácet cit v nohách. Pocítil jsem obrovskou sílu a touhu plazit se vpřed, ale věděl jsem, že to nemá cenu. Jsem už vlastně mrtvý. Takové to je? Žádné světlo na konci tunelu, žádný záblesk poznání velké Pravdy, jen čas se neuvěřitelně zpomalil a myšlenky v mé hlavě vířily jedna přes druhou. Nemůžu se soustředit, co mám dělat, jak se můžu zachránit před něčím, čemu neuteču a stejně mě to musí potkat protože takový už je život přináší smrt a já tu teď umřu a to se mi ještě nechce jak mě mohl takhle snadno dostat co teď bude s královstvím s karavanou s životem jestli to jsou opravdu zaříkači mrtvých tak nemáme šanci musíme zavolat pomoc oni musí já už tu nebudu snad zavolají pomoc a nakonec vyhrají ale mě už to může být jedno já tady umřu skončím jsem kaput tak taková je -

    ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Epilog
    (představte si to s ponurou hudbou a že se odstavce pomalu rozsvítí a zase pohasnou)

    Po království se zanedlouho rozšířila panika. Ti, kteří jen trochu mohli, opustili své domovy a svou zemi. Zůstanuvším se život proměnil ve chvíle plné strachu a hrůzy do té doby, než přišel milostivý konec. Krvavé legie pustošily vesnice i města, nešetřily mužů, žen, ni dětí. Tam, kde se před několika málo dny zelenaly louky, zaujala jejich místa ošklivá spáleniště. Tu a tam ještě doutnaly ohořelé trámy z domů.

    Byla místa, kde se lidé rohodli tváří v tvář smrti vetřelcům postavit. S vědomím předem prohraného boje se se zbraní v ruce vrhali vstříc krvelačným bestiím. Někde vydrželi hodiny, někde dny, postupně ale padly všechny pevnosti a odpor byl nakonec zlikvidován.

    Přírodní hranice naštěstí zabránily démonům v dalších výbojích. A tak se nakonec, po stovkách a tisících životů nakonec podařilo všechny kouty království vyčistit od zrůd všeho druhu. Tolik životů si ale zničená země nazasloužila. Desítky let tu nebude možný samostatný život. Desítky let bude trvat, než se dříve soběstačné království opě vzpamatuje a zaujme své nové místo. Desítky let budou noví obyvatel závislí na pomoci. I přes všechny potíže se lidé pomalu začali vracet na spáleniště. Zprvu dosti pozvolna, po okrajích, postupně ale kolonizace nabrala na síle.

    Malá skupina osadníků se po dlouhých dnech a týdnech trmácení nakonec dostala do bývalých prostor hlavního města.

    Hovor náhle umlkl.

    "Tak jo, vylože to," prolomil mlčení jeden z nich, "začínáme znovu."

    ZAČÍNÁME ZNOVU

    KONEC
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

  6. #36
    Ravise's Avatar
    Join Date
    Dec 2012
    Posts
    443
    Monde
    Kouzelnictví
    A tak jak jsem slíbil, máte možnost shlédnout a stáhnout PDFko. Klidně sdílejte s přáteli, kopírujte, jen neupravovat.
    Povídky z Globalu | Jak se správně ptát | Člen ex-[Sir]

    Odešel IRL dne 8. 10. 2015

Reply to Thread

Posting Permissions

  • You may not post new threads
  • You may not post replies
  • You may not post attachments
  • You may not edit your posts

Společnost Ubisoft používá za účelem poskytnutí nejlepších zkušeností ze svých webových stránek soubory Ubisoft-Cookies. Pokračováním používání tohoto webu vyjadřujete souhlas s použitím souborů cookie. Další informace naleznete v našich zásadách ochrany soukromí.