Nakonec jsem si vše nechal pro sebe. Nedokázal bych jim to říct. Ne. Nevěřili by mi - nikdo z nich. Sloužil jsem s nimi dál, než přišel poslední večer v karavaně. Přišel ke mě její vůdce a řekl mi pár prostých slov: "Běž se vyspat, čeká tě toho dost. Jestli chceš, vezmi si koně." Údivem jsem otevřel ústa. Vykoktal jsem jen pár slov díků a poslušen rozkazu jsem odešel spát. Brzy ráno - ještě před svítáním - jsem si osedlal koně a vyjel vstříc slunci.
Z pouště jsem se dostal ještě ten den k večeru. Uvázal jsem koně, připravil spaní a brzy usnul na půl oka. Neměl jsem na spánek pomyšlení, ale nebylo na výběr. Spát musím. Spal jsem ale dost neklidně a často jsem se probouzel, takže ráno jsem si připadal, jako kdybych půl noci probděl, což ostatně nebylo daleko od pravdy. Zpočátku jsem se musel přemáhat, ale když jsem projel kamenité pásmo okolo pouště a okolí se znovu zazelenalo, byl jsem rád, že jsem zase mezi životem. Zvolil jsem starou, neudržovanou stezku, která vedla přímo k Araenu. Rozhodl jsem se jet na koni tak dlouho, jak to půjde a pak ho pustit a pokračovat po svých. Uši napjaté, oči na stopkách, v jedné ruce otěže, druhou položenou na jílci meče jsem projížděl starou stezkou.
Les vypadal opravdu strašidelně. Mrtvolné ticho prostupovalo vším. Slyšel jsem, jak mi tluče srdce, jak mi tepe krev v cévách, jak polykám. Měl jsem pocit, že zešílím. A tak, když se přede mnou objevila znetvořená lidská postava, považoval jsem jí jen za výplod své fantazie. To, že je něco špatně mi prozdradilo až to, že jsem do halucinace narazil.
"Lidský červe," zaskřehotala podivným hlasem. Místo odpovědi jsem vzal do ruky meč. "Nemáš žádnou šanci nás porazit," pokračovala.
"Nás?" podivil jsem se, "jsi tu úplně sám."
Smích. Nebyl to normální smích, nebyl to ani normální šílený smích, z tohoto mi šel mráz po zádech. Mrazení přestalo zároveň s jeho zdrojem a postava, v níž jsem začínal mít podeření totožnosti, pronesla několik slov ve velmi prastarém jazyce. Poznal jsem ho ihned, i když jsem si myslel, že jde jen o strašení malých dětí. Jazyk magie.
S jeho slovy se začaly zvedat kameny, spadlé větve, kusy zeminy. V obrovském víru utvořily cosi, co se vzdáleně podobalo lidské postavě. Už jsem pochopil, co tím můj nepřítel míní. A začínal jsem rozpoznávat i jeho obličej. Potom mi konečně seplo - nebo se mi to jen zdá? Ravise mi o něm říkal - Mortymer? Zatraceně, máš být mrtvý, chtělo se mi vykřiknout. Obrovitý golem se na mě vrhl. Zbývala mi jediná naděje - vvýtvory kouzel prý zmizí s jejich stvořiteli. Ale jak mám sakra zabít někoho, kdo už není naživu? Popadl jsem meč a pobídl koně. Ten se strachy - nebo kouzlem - odmítal pohnout z místa.
Najednou nějaká další osoba vrazila do černokněžníka zezadu! Poslal jsem bohům tiché poděkování, seskočil s koně a vrhl se na něj po svých. Mortymerův zbytek se rozzlobil a několika slovy přeměnil člověka, jenž mi zachránil život na hromádku čehosi. Neměl jsem čas na lítost. Zasáhl jsem svůj cíl ve chvíli, kdy golem trefil ten svůj. Okamžitě se sice rozsypal, ale mě bylo jasné, že záchrana mého života nevydrží dlouho.
Zklamal jsem. Sakra, zklamal jsem ho. Svůj úkol jsem nesplnil. Pomalu jsem začal ztrácet cit v nohách. Pocítil jsem obrovskou sílu a touhu plazit se vpřed, ale věděl jsem, že to nemá cenu. Jsem už vlastně mrtvý. Takové to je? Žádné světlo na konci tunelu, žádný záblesk poznání velké Pravdy, jen čas se neuvěřitelně zpomalil a myšlenky v mé hlavě vířily jedna přes druhou. Nemůžu se soustředit, co mám dělat, jak se můžu zachránit před něčím, čemu neuteču a stejně mě to musí potkat protože takový už je život přináší smrt a já tu teď umřu a to se mi ještě nechce jak mě mohl takhle snadno dostat co teď bude s královstvím s karavanou s životem jestli to jsou opravdu zaříkači mrtvých tak nemáme šanci musíme zavolat pomoc oni musí já už tu nebudu snad zavolají pomoc a nakonec vyhrají ale mě už to může být jedno já tady umřu skončím jsem kaput tak taková je -
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Epilog
(představte si to s ponurou hudbou a že se odstavce pomalu rozsvítí a zase pohasnou)
Po království se zanedlouho rozšířila panika. Ti, kteří jen trochu mohli, opustili své domovy a svou zemi. Zůstanuvším se život proměnil ve chvíle plné strachu a hrůzy do té doby, než přišel milostivý konec. Krvavé legie pustošily vesnice i města, nešetřily mužů, žen, ni dětí. Tam, kde se před několika málo dny zelenaly louky, zaujala jejich místa ošklivá spáleniště. Tu a tam ještě doutnaly ohořelé trámy z domů.
Byla místa, kde se lidé rohodli tváří v tvář smrti vetřelcům postavit. S vědomím předem prohraného boje se se zbraní v ruce vrhali vstříc krvelačným bestiím. Někde vydrželi hodiny, někde dny, postupně ale padly všechny pevnosti a odpor byl nakonec zlikvidován.
Přírodní hranice naštěstí zabránily démonům v dalších výbojích. A tak se nakonec, po stovkách a tisících životů nakonec podařilo všechny kouty království vyčistit od zrůd všeho druhu. Tolik životů si ale zničená země nazasloužila. Desítky let tu nebude možný samostatný život. Desítky let bude trvat, než se dříve soběstačné království opě vzpamatuje a zaujme své nové místo. Desítky let budou noví obyvatel závislí na pomoci. I přes všechny potíže se lidé pomalu začali vracet na spáleniště. Zprvu dosti pozvolna, po okrajích, postupně ale kolonizace nabrala na síle.
Malá skupina osadníků se po dlouhých dnech a týdnech trmácení nakonec dostala do bývalých prostor hlavního města.
Hovor náhle umlkl.
"Tak jo, vylože to," prolomil mlčení jeden z nich, "začínáme znovu."
ZAČÍNÁME ZNOVU
KONEC
Reply With Quote