Když se vrátili zpět do vesnice, nebyl ani jeden schopen slova. Za zavřenými dveřmi nejdřív jeden na druhého chvíli nechápavě koukali, než se Ravise odhodlal šeptem promluvit.Tak, slibované pokračování je tu.
"Nechápu to."
Vyděšené ticho ještě chvíli pokračovalo, než svou myšlenku dokončil.
"Kdyby sem poslali jednoho posla... Kdyby poslali oficiální královskou listinu... Ne, promluví s námi přímo královna. Začíná se dít něco moc ošklivého."
"A co ta nabídka? Už ses rozmyslel, jak s tím naložíš?"
"Linergie," začal Ravise, doufaje, že oslovení nebude znít příliš tvrdě, ale jen unaveně, "Spadl jsem ze skály a málem umřel. Zachránilas mi život. Pak tu ta sekta zabila člověka. Pokusila se, doufejme neúspěšně, zabít dalšího. Jsem - tedy, byl jsem, voják. Je to moje povinnost vůči království a královně. A už jsem se nejednou smířil s tím, že je můj život u konce. Já tu práci beru."
"Nevím... Ber v úvahu, že nás prakticky přinutili. Máme vlastně na výběr? Můžeme do toho jít a nechat se možná zabít nebo strávit zbytek životů přikovaní k lavici odsouzených. A abych řekla pravdu, ani jedna vyhlídka mě nenaplňuje nadšením."
"Určitě se rozhodneš dobře... Dej tomu pár hodin, ještě jsi si to pořádně neuvědomila. Kdybych se nerozhodl najednou, hned, když jsem se to dozvěděl, tak bych taky nedokázal říct cokoliv smysluplného."
"Máš pravdu, ráno moudřejší večera," pronesla unaveně Linergie a začala se přehrabovat ve spižírně. "Jídla je vevnitř dost - osobně pochybuju, že by mě nebo tebe pustili ven pro jídlo." Cuknutí hlavou směrem ke dveřím doplnilo, koho má "jimi" na mysli.
Toho večera šli neobyčejně brzy spát.
Když ráno vysvitlo slunce, byli už oba na nohou. Ravise stoicky klidný, zato Linergie roztěkaná. Kráčela hned sem, hned tam, přemisťovala věci z místa na místo. Najednou se rozhodla. Sebrala se stolu menší brašnu a rychlým krokem přišla k Ravisemu.
"Sežeň si věci. Půjdeme."
Díval se na ni nejprve udiveně, ale potom, co mu došlo, kam míří a půjde, prolétl dům jako blesk a když měl všechno, co u Linergie bylo jeho, u sebe, přikývl. Děj se vůle boží, zašeptal.
Linergie pootevřela dveře a pronesla ke strážím: "Chceme mluvit s vaším velitelem."
Ještě vyspával. Trvalo dlouho, než přišel. Vešel dovnitř a přijal nabízenou židli.
"Co chcete?"
"Máte nás," řekla Linergie, "přiznáváme se."
"Dobře. Výtečně," ulevil si kapitán stráže nahlas. "Máte právo nevypovídat. Vše, co nyní řeknete et cetera, et cetera. Zbraně vám pochopitelně zabavíme, ale proti osobním věcem nic nemám." A začal mluvit tišeji. "Nebojte se, jedu v tom taky. Mě zlanařili úplně stejně - a ta práce se mi začala líbit. Ve vězení za vámi přijde stráž a odvede vás jakoby k soudu. Ve skutečnosti vás odveze do výcvikového tábora. Bude to těžkých pár dní. Všechny věci tam přijdou za vámi."
"Když jste v tom zapleten taky, mám pár otázek."
"Povídejte, madam."
"Mám pár podmínek."
"Je to nezvyklé, ale povězte je. Jestli to nebude nic příliš vyjímečného, splníme je."
"Výborně. Za prvé, budeme pracovat jen spolu. Jen my dva. Žádné dělení, nikdo navíc."
"To je rozumný požadavek, ale o vašem zařazení se rozhodne až poté, co projdete výcvikem."
"Za druhé, nikdo se nebude zaobírat naší minulostí."
"Pokud budete sloužit království, byl by nesmysl podnikat proti vám jakékoliv kroky."
"Což zahrnuje i beztrestnost případných dřívějších přečinů?"
"Ano."
Ravise nestačil zírat. Jistě, byl rád, že když už bude v ohrožení života, bude tam s někým, kdo mu už zachránil život. Takhle se na ni můžu zcela spolehnout. Svěřit jí svůj život. Ale přeci jenom, všechno přišlo tak náhle. Znovu procitl až ve chvíli, kdy mu její jemná ruka zavřela pusu. Sebral raneček svých věcí a vyšli vstříc svému osudu.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další týden byl nejpernější týden v jejich životech vůbec. Vždy, když usínali mezi desítkami dalších "dobrovolníků", nejradši by se propadli do země. Linergie i několikrát zapřemýšlela o útěku. Nejednou měla promyšlený celý plán, ale vždy zůstala. Výcvik byl sice tvrdý, ale vnitřně cítila, že musí vydržet. Musí vydržet za každou cenu!
Ravise zvládal výcvik psychicky mnohem lépe. Jeho nedávná zranění mu ale značně ztěžovala pohybovou složku jeho staronového denního chleba. Už ale neopakoval svoje staré chyby. Věděl, že ne ve všem mají jejich nadřízení pravdu a kde to šlo, tam si cvičení ulehčil. Snažil se i radit dalším. Málokdo ho ale poslouchal.
Když prošli ostrým startem a buzerace začala ustupovat radám, z těžké práce se najednou stala radost. Začali vidět a chápat. Linergie v sobě objevila skrytý kušařský talent a Ravise byl s mečem a štítem ještě nebezpečnější než kdy jindy.
Jednoho rána, ve třetím týdnu od začátku výcviku, uviděl Ravise kotlík. Přímo mezi cvičnými figurínami. A nebyl sám. Před stanem majora, velitelem tábora, stál opuštěný vozík s potravinami. Zatřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, což bylo přesně to, o co se snažil. Pověděl o tom u jídla Linergii a ta odpověděla, že tu viděla strašáka. Stál prý nedaleko hlavní brány a přišli tam nějací dva lidé a strašáka odnesli. Divné ráno pokračovalo. Když přišel major, aby oznámil dnešní rozpis služeb, tak kromě toho, že kulhal (zřejmě od nakopnutí vozíku), přinesl i neobvyklý rozkaz.
"Naše královna, Petruška dvacátá, nařizuje všem ozbrojeným složkám hledání neobvyklých věcí, které se začaly vyskytovat po celém království. Prostě půjdeme a začneme sbírat bylinky, kotlíky, vozíky s jídlem, prapory a strašáky, mimo pole, probůh! a budeme je nosit sem na hromadu. Večer si pro ně přijede vůz a odveze je na hrad."
Mezi rekruty se nesl šepot, ale slova jako šílená, prázdná hlava a chudák byly zřetelně slyšet.
"HEJ!" zakřičel major, "mě se to nelíbí o nic víc, ale vojáci nad rozkazy nediskutují. Prostě půjdeme a hotovo."
Večer, u prvního pořádného dalšího jídla byli všichni sbíráním otrávení.
"Ravise, strašně mě bolí oči. To sbírání nám byl čert dlužen!"
"Já vím, Linergie... taky mě pálí. Dnes jdu spát ještě před večerkou. Snad to pomine. Co se vlastně s tak různorodým haraburdím dá dělat?"
"Nevím. Taky se mi to nelíbí," vložil se major do diskuse. "Ale počkejte na zítřek, budeme sklízet dýně. Královna je chce vyměnit s Půlnočním ostrovem za nějaké nové budovy. Nekoukejte tak na mě, co já s tím mám udělat?"
"My víme, pane," odpověděla Linergie a tak trochu se za vyčítavý pohled omluvila. "Snad to brzy skončí."
"Na zítra se dobře vyspěte. Bude tuhý den."
Neměl ani ponětí, jakou pravdu nevědomky vyřkl. Místo dýňového šílenství přineslo slunce strašnou novinu.