Povídky z Globalu

[Ravise]

To se jednou sešla ta správná banda se správným příběhem. Sehráli jsme dramatickou scénu jako stvořenou pro přepsání do povídky. Od té doby se snažím jí shánět zase dohromady a tvořit dál. Aktéři (jména postav) zůstávají původní, jejich činy musím trochu upravovat. Jakákoliv jiná podobnost s osobami žijícími či mrtvými je čistě náhodná.

Distribuce tohoto díla je povolena za následujících podmínek: dílo bude šířeno jako celek v nezměněné podobě.

Tolik úvodem a jistě se těšíte na první povídku.
Váš

Ravise

Seznam povídek
Vesnická éra

1. Přepadení?
2. Přežil svou smrt
3. Zapomění
4. Paprsek temnoty
5. Varování
6. Sbohem, vesničko má

Ve službách Erbu

1. Rozhodnutí
2. Intermezzo
3. Ranní katastrofa
4. Strach
5. Hrdinův odkaz
6. Intermezzo II
   
7. Cesta
   a epilog

Zákulisní "blog"
15.9 Osadnická subkultura
19.10 Umělci a umění
27.3 Cena za hraní
24.4 Pohled do budoucna
8. 6. Prostě blag

[Ravise]

Fatale vběhla do svého domku očividně rozrušená. Na tváři se jí leskly slzy, ruce se třásly a ústa se pohybovala, aniž by vyslovila jediné slovo. Nestávalo se moc často, aby jí něco rozrušilo natolik, aby to na ní bylo znát. Natož takhle. Zprudka zavřela dveře a padla na postel. Její tichý vzlykot uslyšel kolemjdoucí Mortymer. Pomalu otevřel skřípající dveře, prošel jimi, stejně opatrně je zavřel a zvolna přešel pokoj. Posadil se k Fatale na postel a položil jí ruku na rameno. Nedokázal nečinně sledovat nešťastnou Fatale, plačící na posteli.
"Co se stalo, drahá?"
Fatale, vidouce Mortymera, na okamžik potlačila pláč. Mluvit ale nedokázala.
"Tady jsi v bezpečí, nic se ti nestane..." uklidňoval jí Mortymer. Zabralo to. Pomalu se zvedla a otřela si uslzenou tvář. Smutný obličej byl ten tam a v místnosti jako by vysvitlo slunce. Taková byla krás Fatalina úsměvu. A nejen pro ten by někteří muži byli ochotni dát svou ruku do plamenů ohně a tvářit se při tom klidně a nezúčastněně.
"Šla jsem z města, víš, z trhu...připozdívalo se, tak jsem šla přes les. Jsem trdlo...měla jsem dávat větší pozor."
"Byla jsi okradena?" otázal se Mortymer, doufaje, že by mohl zloděje chytit. Vždyť je nejlepší stopař široko daleko! Fatale by to určitě udělalo radost.
"Ne...Narazila jsem na Stoupatka...Byl schovaný, asi na lovu...Slyšel, jak jsem šla. Vyskočil z úkrytu a já jsem se strašně polekala. Ještě teď se třesu."
"Kde byl schovaný?"
"Dole u řeky, u skály...Morty, kam jdeš? Vrať se!"

To Mortymer neměl v žádném případě v plánu. Poklusem vyběhl z vesnice a zamířil do lesa. Takhle lekat ženy, říkal si, to ti neprojde. Počkej, až tě najdu... Se svými stopařskými schopnostmi nepřeháněl. Netrvalo mu ani deset minut najít místo, kde došlo k incidentu. Z toho místa vedly dvoje stopy. Po jedněch přišel, druhé určitě patří tomu darebákovi.

Fatale mezitím nezahálela. Určitě běžel za Stoupatkem, napadlo ji. Běžet za ním by nemělo smysl. Snad bude Stoupatko unikat dost dlouho, než přijde pomoc. Vběhla do krčmy a začala pátrat po známých obličejích.
"Ravise!"
Ravise byl zběhlý voják ze severní provincie. Trval na dodržování zákonů a předpisů za každých okolností a musel utéci od své jednotky po dobytí jedné vesnice. Vyhrožoval vojenským soudem jedné tlupě, která se rozhodla podpálit dům s obyvateli uvnitř. Ti si to nenechali líbit a rozhodli se ho umlčet - navždy. V místním kolektivu byl tolerován, všichni jeho příběh znali. Fatale se jeho znalost zákona hodila - snad přesvědčí Mortymera, aby Stoupatkovi neubližoval.
"Co je?" vzhlédl od sklenice s hlasem, jenž naznačoval, že je vyrušován od velice důležité činnosti.
"Mortymer stopuje Stoupatka, bojím se že mu ublíží. Musíš ho zastavit!"
"Jo, a dopadnu jako u Telmaru..." Nikam se mu nechtělo. Venku už se začalo stmívat.
"Prosím, vždyť ho může i zabít. Nic neudělal, nemá proč zemřít."
V Ravisovi se probudil dávný duch litery zákona. Dopil sklenici, postavil se, opřel se o stůl a když opět viděl vše tolikrát, kolikrát měl, vyrazil z krčmy, doufaje, že narazí na Mortymera dřív než on na Stoupatka.

Stoupatko unikal obloukem směrem k vesnici. Raviseho cvičený zrak brzy rozpoznal i v nastalém šeru dvě běžící osoby. Jedna pronásledující druhou - Stoupatko a za ním Mortymer! Rychlým během je začal dostihovat. Mám štěstí, zastavím ho!, blesklo mu hlavou. Neměl na to myslet. V ten okamžik se Stoupatkovi podařilo došlápnout na padlý kmen tak šikovně, že spadl na zem. Už se nehýbal. Probůh, je mrtvý, pomyslel si Ravise. Selhal jsem...

Nebylo tomu tak, což ovšem nemohl Ravise na tu vzdálenost vidět. Stoupatko ležel opravdu klidně, myslel na to, že umře. Umře rukou Mortymera, žárlivého šťastlivce, kterému se podařilo dobýt nejvíce z Fataliny přízně.
Na tohle myslel i Mortymer. Vytáhl z pouzdra dlouhý nůž, bez kterého nikdy nevycházel z domu a chystal se Stoupatka zabít - popravit.
"Zadrž," křikl Ravise, pochopivše, že Stoupatko - zatím - žije. "Ať udělal cokoliv, nemáš právo ho jen tak popravit. Má možnost být souzen před soudem."
Přítomnost další osoby Mortymera znejistěla natolik, že Ravise doběhl k ležícímu Stoupatkovi a postavil se před něj.
"Necháš ho žít."
"Uhni, dezertére. Viděl jsi Fatale, když přiběhla do vesnice? Ten padouch zemře mojí rukou."
"Má pravdu, Ravise...Nech mě zemřít..."
"Stoupatko, co to mluvíš? Žít je lepší než zemřít."
"Jestli si Mortymer myslí, že jsem udělal něco, co jsem neměl a čím jsem Fatale ublížil, nechť koná."
Nedovolím vraždu, usmyslel si Ravise a vzpoměl si na Telmar. Tentokrát to udělám to jinak.
Zatvářil se chápavě a pronesl tichým hlasem: "Příště, až se budu snažit někomu zachránit život, rozmyslím si to." Poodstoupil a sedl si na pařez, napůl předstíraje únavu a vyčerpání. Sehnul se dolů pro větev a vstal, používaje jí jako hůl. Když byl za Mortymerem, rychle se obrátil a udeřil ho zezadu do hlavy. Povedlo se - pouze ho omráčil.
"Tak jako tak, budeš souzen," pronesl směrem, kde ležel Stoupatko. "Vstávej." Ravise si přehodil Mortymera přes rameno a oba odkráčeli zpátky do vesnice.

"Ravise, co je s Mortymerem?" zděsila se Fatale, když přišli zpátky.
"Musel jsem ho omráčit, zítra půjdeme do města k soudu. Zamkneme je v krčmě do sklepů, tu noc to musí vydržet."

Nazítří si pro oba dva přišli stráže, které Fatale zavolala z města. Cesta netrvala déle než obvykle, a za necelou hodinu stanuli oba před soudem a vypovídali celou historii. Stoupatko se hájit nesnažil a Mortymer popisoval Fatalinu rozrušenost a přetrvávající strach. Vypadalo to jako jednoznačný případ a když celý včerejšek převyprávěli i Ravise a stále se třesoucí Fatale, věděl Stoupatko, že zemře. Že trestem bude sekyra nebo provaz.

Soudci přišli zpátky do místnosti, ale nebyli sami. Dveřmi prošla vznešená dáma s královskými insigniemi.
Královna Petruška dvacátá.
"Poslechla jsem si celý příběh, všechny čtyři pohledy na věc a rozhodla jsem sama o tvé vině a nevině, Stoupatko. Jsi čestný a správný muž, byl jsi připravený přijmout trest v jakémkoliv rozsahu. Já ti za to uděluji milost."
Poslední věta zapůsobila jako dynamit. Stoupatko jí slyšet nechtěl, Ravise byl rád, že zachránil nevinný život. Mortymera rozsudek naštval, ale královnině příkazu se neodvážil odporovat. Nenávist k Stoupatkovi se přenesla na člověka, který způsobil jeho osvobození - na Raviseho. Fatale byla ráda, že Mortymer neprovedl žádnou hloupost a spokojeně se připravila k odchodu.

Zpátky na cestě do vesnice se Mortymer zastavil.
"Ravise, ty skrčku... Proč jsi mě nenechal Stoupatka zabít?"
"Proč by měl umírat?" odehrál odpověď Ravise zpátky.
"To je pravda...proč by měl umírat on, když vyzývám na souboj tebe?"
A je tu zase Telmar, zase mě chtějí zabít, řekl si pro sebe Ravise.
"Mortymere, proč chceš zabít Raviseho?" ozval se dosud tichý Stoupatko.
"Stoupatko, nepleť se do toho. Nebyl jsem ti dost dobrý, když jsem ti chtěl zachránit život. Radši čestně zemřu, než abych byl hanebně zachráněn."
"Chováte se jako děti," zasáhla Fatale. "Morty, Ravise, nikdo se bít nebude. Možná bude nejlepší, když někdo z nás odejte z vesnice."
"Půjdu," řekl Ravise, "poznám, kdy nejsem vítán."

Ještě ten večer Ravise sbalil pár svých věcí, klíč od svého domu nechal v krčmě za váček mincí a odešel lesem dál na jih.
Příští den přišel jeden z lovců do krčmy se zprávou: "Našel jsem Raviseho tělo. Hlupák, měl počkat do rána. Upadl se skály a zemřel. Ruku měl skoro utrženou od těla. Budiž mu země lehká."

[Ravise]

Všichni si mysleli, že je mrtvý. Proč by neměl? Spadl se skály, dobrých deset metrů, v tmavé noci. Proč by měl ještě žít? Protože měl štěstí, nazvěme to štěstím. Zpráva nepřeháněla, když lovec tvrdil, že Ravise má ruku skoro utrhnutou od těla. Když spadl, zachytila se nešťastnou náhodou mezi dva výčnělky skály. Byl to příliš prudký pád. Dole se uhodil do hlavy a omdlel - což mu asi zachránilo život. Tep i dech se mu zpomalil, nebylo zapotřebí zásobovat mozek takovým množstvím kyslíku a díky tomu nevykrvácel. Milosrdné mdloby ho uchránily i té největší bolesti.

Je zázrak, jak v tomhle stavu dokázal přežít více jak den. Jisté je jen to, že když přišel zpátky do vesnice, způsobil poprask. Ze všech stran se sbíhali lidé, kteří ale nejevili zájem nebo snahu mu pomoci. A pomoc opravdu potřeboval. Sotva se držel na nohou, zakrvácené šatstvo ukázalo, kolik krve ztrácí každým okamžikem. Ještě pár kapek a z tohoto světa odejde na jiný, snad lepší... Jeho vojenská mysl věděla, že od konce ho dělí vteřiny spíše než minuty a přece se dokázal přemoci a dobelhat se zpátky k lidem - kteří teď nevěřícně zírají, neschopni slova, na to, jak umírá. Kap, kap, kap...drahocenné kapky krve pod ním rudě zbarvovaly zem, dokončujíc pomník jeho strastiplné cesty.

Už nevnímal bolest. Už neslyšel, necítil, neviděl. Už - nežil. Nohy se pod ním podlomily a v příštím okamžiku měl padnout na zem jako podťatý strom. Nestalo se tak. Z davu vyběhla postava - jediný člověk věděl, co má udělat. Zachytit padající tělo, odnést ho do domu a rány mu ošetřit. Linergie celý jeho příběh znala, zběhlý voják se spíš svěří podivínské kořenářce než u pultu v krčmě plné lidí. I včetně jeho posledního dobrodružství a věděla, že nemá pro co žít, ale ani proč umírat.

Chytila ho pod pažemi a pozpátku ho táhla domů. Není nezbytně nutné ukazovat všechny své schopnosti celé vesnici, mohli by se začít bát a možná by mě vyhnali, možná pro jistotu upálili, běželo Linergii v hlavě, když nohou nahmátla práh svého domu. Hodila mrtvého Raviseho na postel a zavřela dveře. Rychle jednat! Uchopila jednu z lahviček na poličce a nalila její obsah Ravisemu do úst. Zvedla trup, aby tekutina mohla stéct z úst do jícnu a dál do útrob zatím ještě mrtvého těla. Netrvalo dlouho a Ravise začal opět dýchat. Nejdřív pomalu, mělce, každý další nádech byl hlubší než předchozí, srdce začalo opět bít.

Ještě není dobojováno, pomyslela si Linergie. Zatím žije, ale musím něco udělat s tou rukou.Rozhlédla se po pokoji a zrak se po okamžiku pátrání stočil na stůl. Ano - ubrus! Dvěma skoky byla u stolu, ubrus zapraskal a skončil vedví. Každý kus ještě jednou roztrhnout, zpátky k tomu chudákovi. Obvázala mu všechny rány, co na těle našla. Na zraněné rameno vylila obsah další z lahviček. Tekutina - spíš řídká pasta - stekla do rány a pomůže ruku zahojit. Nebude to jako dřív, ale bude mít dvě ruce.

"Co se to probůh stalo?" zachroptěl Ravise z postele.
"Chvíli jsem si myslela, že jsi - mrtvý," odpověděla mu třesoucím se hlasem Linergie.
"Asi ano, jak jsem zase o-ožil?"
"Trochu zázrak, budu ti to vyprávět, až budeš silnější...teď spi," vykroutila se Linergie prozatím z otázky. Uchopila další lahvičku a část jejího obsahu vmíchala do čaje.
"Vypij to."
Ravise moc nepřemýšlel nad obsahem hrnku. Přiložil ho k ústům a třemi mocnými doušky do sebe vpravil jeho obsah. V následující okamžik už zase ležel na posteli a o světě okolo nic nevnímal.

Linergie věděla, že ho lektvar neudrží spát navěky a že bude muset na jeho otázky odpovědět. Neměla prostředí na soustředění, zkrz okno procházelo několik křičících hlasů.

"Zraněný potřebuje klid!" hromovala nad hádkou Mortymera a Fatale. Co kdyby se probral...
"Fatale, věř mi..." prosil Mortymer, "vždyť jsem ho vlasntě zabil! Byl jsem z toho úplně mimo, jen mě chtěla utěšit!"
"Utěšit...tak teď už to chápu! A co jak jsi šlápl naboso na toho hada? To byla taky ona? A když tě nevzali do královské stráže?" inzultovala Mortymera Fatale, "tohle ti nespolknu, nevěrníku! Lynčujte ho! Však ty mi ta jména prozradíš."
"HEJ!" vykřikla Linergie. "Zraněný - potřebuje - klid," odříkávala důrazně jednotlivá slova.
Fatale pochopila. Chytila Mortymera za límec a odtáhla ho od domu. Scéna se vzdálila, ztišila, ale neskončila. Linergii to bylo upřímně jedno. Její starost byla teď upřena jiným směrem. Zamknula dveře a odkráčela směrem k lesu pro něco k jídlu. Teď už nestačilo chytit zajíce nebo kachnu, teď měla ke krmení dva krky, ovšem jeden nepoměrně hladovější než druhý, vlastní. Potřebuje narazit na jelena nebo něco podobného, aby měla dost času starat se o raněného. Vzpoměla si na Mortymera a Fatale a jen doufala, že nebude mít zraněné dva. Nebo možná tři, jestli to jeden z nich nevydrží a začne se bránit agresivnějším způsobem.

Nedoufala marně. Mortymer měl sice po těle množství krvavých šrámů, vesměs byly povrchové a do dvou dnů se jistě zahojí. Fatale nevypadala spokojená s výsledkem výslechu, ale Mortymerovi zase zcela věřila, že mluví jen pravdu a čistou pravdu. Mluví i celou pravdu? Tohle Fatale nevěděla.
"Stačí to jako důkaz?" odvážil se Mortymer po dlouhé době položit otázku pro jednou zase on Fatale.
"Ano, Morty...Věřím ti. Promineš mi to?"
"Chápu, že jsi mě podezírala." Evidentně ho dokázala zlomit. Něco takového by dřív neřekl.

Linergie měla na lovu štěstí. Do cesty se jí připletla laň. Chvilku se dívali jeden druhému do očí. Laň se vylekala a začala prchat - jakoby jen z principu. Určitě Linergii poznala. Byla v lesích častým hostem, škrábala se po stráních, hledala bylinky a plody keřů. Nikdy nezabila, když to nebylo nevyhnutelné pro záchranu jiného života. Zvířata v lese jakoby jí za to obdivovala - a snad jí ta laň sama vyhledala chtěje položit svůj život na oltář přátelství mezi Linergií a lesem.

I Linergie to vycítila. Když laň dohnala, položila jí ruce na krk. Uklidnila jí, nechtěla, aby umírala dlouho nebo příliš bolestivě. Úder rukojetí nože do lebky laň omráčil, potom jí prořízla hrdlo a ještě na místě vyvrhla. Co je jí a Ravisemu k nepotřebě, nasytí někoho - nebo něco jiného. Příroda to tak zařídila dokonale. Pomalu se začala i s úlovkem vracet k domovu.

Ravise stále ležel na posteli a spal. Probudil ho až šramot, který způsobila Linergie, když se snažila procpat dvěřmi i s mrtvou laní.
"Kdo jsem? Kde jsem?" Ravise si nepamatoval víc než své jméno a pár posledních okamžiků předtím, než usnul. Teď už si byl jistý, že to způsobil ten nápoj - přesněji ta tekutina v lahvičce, kterou ta žena přimíchala do čaje.
"Klidně lež. Jsi v bezpečí," uklidňovala ho Linergie. Je to tady - teď bude muset odpovědět.
"Kdo jsem? Nepamatuju si vůbec nic," stěžoval si Ravise.
"Jsi Ravise, jsi ve vesnici hodinu cesty od královského města. Chtěl jsi odejít, v noci jsi spadl se skály, málem jsi umřel. Musela jsem tě uspat, abych ti zachránila život."
"Co byla zač ta lahvička?"
"J-jaká lahvička?" snažila se Linergie opět vyhnout se odpovědi. Nepříliš přesvědčivě. "Teď jsi se probudil, nemohlo se ti to zdát?"
"Možná." Ravise byl pořád zmatený a proto se Linergii podařilo odpověď zase o něco odsunout.
"Klidně lež, udělám ti něco k jídlu. Teď se pokus spát."
"Nejsem tolik unavený."
Linergie uchopila lahvičku, která stála na stole. Nalila značnou část jejího obsahu do hrnku. Tekutina nevypadal nijak vábně. Hnědozelená barva, pronikavý zápach.
"Vypij to."
Ravise už Linergii příliš nevěřil, ale instinkt mu radil, že přímou roztržkou nic nezíská. Celý hrnek vypil a opět usnul.

Když se probudil, byl pokoj prázdný. Nebyl unavený, pamatoval si všechno, co se stalo od doby, kdy o paměť přišel. Možná i o něco víc. Když se mu v hlavě vybavila podoba té ženy, co ho ošetřovala, vybavilo se mu i jméno a dostal divný pocit. Ano, není jako my ostatní. Je - jiná. Chtěl se zvednout, prozkoumat pokoj a zhodnotit svou situaci, cítil se ale tak slabý, že mu nepřipadalo dobré zvednout se z postele. Přemohl se a dovrávoral až k části pokoje upravené jako kuchyně - tam vzal nůž a vrátil se do postele s vědomím, že tu osůbku vyzpovídá - a už se od ní ničeho nenapije. Předstíral dál spánek - to se mu vyplatilo. Linergie za několik minut tiše vklouzla do pokoje. Odložila něco na pracovní desku a vrátila se k raněnému. Ravise věděl, že nadešel jeho čas. Když se nad něj naklonila, aby zkontrolovala jeho rameno - shodou okolností to dál od ní - strhl jí dolů a na krk položil nůž.

"Budu chtít odpověď na pár otázek."

V téhle chvíli zasáhl skutečný deux ex machina - MOD_Roocko. Přeruším tu příběh tak jak přerušil naší hru a nechám Vás zase čekat

[EmhyrVarEmreis]

[Natsume8]

Ne že se to smaže, než to dočtu XD

[Ravise]

Dostalo se ke mě, že zatím je to příliš "černená knihovna". Abych vyhověl i vám dalším, tenhle kousek bude tak trochu stealth-akce. I když je dnešní kousek trochu kratší než předchozí dva, doufám, že se bude líbit stejně. R

"J-jakých otázek?" Linergie se nebála boje nebo zranění, ale toho, že bude muset všechno pravdivě vysvětlit.
"Začneme pěkně popořádku - kdo jsem já?"
"Jmenuješ se Ravise..." začala Linergie popořádku s těmi částmi příběhu, které měnit nehodlá, protože o ní nic neprozrazují. "Jsi - teda, býval jsi voják. Dezertoval jsi potom, co se tě pár dalších vojáků z tvé strany pokusilo zabít. Přišel jsi za mnou, abys na to zapoměl." To už se Linergii hlas jednou či dvakrát zachvěl, teď už nevyprávěla věci tak, jak se skutečně staly.
"No...budu ti věřit. Kdo jsi ty?"
Tahle otázka se Linergii líbila podstatně méně než ta minulá.
"Mé jméno je Linergie. Žiju tady ve vesnici už nějaký čas. Znám...znám sílu spousty bylinek."

Nevěděla, co má říct, aby se neprozradila. I když věděla, že ten den přijde, pořád se ho bála. Jestli se podřekne, bude muset utéct, utéct hodně daleko... Tady si už tolik zvykla... Lidi jí mají svým způsobem rádi, vyzná se v okolí a zdejší lesy jí vždycky podržely... Útěk by byl nevděčný krok... Vyprávěla mu o svém mládí, o tom, jak se dostala k alchymii a bylinkářství. Raviseho pozornost se časem otupovala a Linergie to cítila. Čekala na okamžik, kdy se bude moci Ravisemu vyškubnout, vzít mu nůž a opět zavládnout situaci.

Její vyprávění přerušilo zabušení na dveře.
"Linergie - jsi v pořádku?"
Ten hlas poznávám - Stoupatko!, řekla si Linergie. To je člověk, který by mi mohl pomoct. Jediný, komu jsem kdy svěřila celé své tajemství.
"A-ano, teď jsem v pořádku."
Ravisemu uteklo to, co Stoupatko pochopil. Za chvíli to tak být nemusí. "Obyčejně si totiž nepovídáš pro sebe."
Chtělo se jí zakřičet: Taky že ne...dělám to jen když mám nůž na krku, ale ovládla se a pronesla další větu s ukrytou informací. "Jen tu domlouvám noži, vzpříčil se mi v kuchyňské desce, to zvládnu sama."
"Kdybys s ním potřebovala pomoc, řekni mi, jeden muž to přeci zvládne." Kolik nepřátel je uvnitř? Budu potřebovat posily? Kdo mohl vztáhnout ruku na Linergii? Otázky se mu v mysli objevovaly a zase mizely v chaotickém víru.
"Určitě bych za tebou přišla."

Jeden člověk ozbrojený nožem, shrnul si výsledek konverzace Stoupatko. Běžel k sobě domů, v rychlosti popadl luk, šípy a dýku a vracel se zpátky k Linergiině domu. Skrčený přešel pod oknem a na druhé straně se do něj rychle kouknul. Stihl to, útočník ho nezpozoroval. Linergie ležela na břiše na posteli, ale jejího věznitele vidět nebylo. Asi je schovaný u stěny, napadlo Stoupatka. Jeho odhad byl, jak už víme, špatný. Nepočítal s tím, že věznitelem Linergie je zraněný a před půl dnem na chvíli i mrtvý člověk. A vůbec nepřemýšlel o jeho identitě, vědět, že je to Ravise, asi by se zastavil a uvažoval, na čí straně je vlastně právo.

Takovým detailům ale pozornost nevěnoval. Bylo pro něj jediným a nejdůležitějším cílem osvobodit Linergii z té svízelné situace. Obešel dům až ke straně, kde nebylo žádné okno - kromě vikýře na střeše, kterým se rozhodl vklouznout do domu. Provaz nikdy neodkládal. Vzal do ruky kotvici a hodil jí do otvoru ve střeše co nejšetrněji. První pokus se svezl po střeše dolů a skončil u Stoupatkových nohou. Druhý pokus už byl o něco lepší - jeden z háků na kotvici se zachytil za okraj vikýře. Naneštěstí nevydržel zkoušku tahem, tak se Stoupatko musel pokusit ještě jednou. Třetí pokus byl konečně úspěšný. Ještě se rychle rozhlédl kolem sebe, jestli jej nikdo nepozoruje a pak svižně vyšplhal po laně na střechu.

První krok dopadl dobře. Na střeše rychle smotal lano, aby nebylo vidět zespodu, otevřel vikýř a protáhl se jím na půdu. Jedno prkno pod ním slabě zavrzalo. Okamžitě ztuhnul. Dýchal pomalu a z hluboka, bál se pohnout byť jen rukou.

Mezitím o patro níž

"Dobře. Proč jsi mi to neřekla rovnou?"
"Dělala jsem to, co jsi chtěl. A pak - vždyť jsi přišel málem mrtvý! Musela jsem tě zachránit, na nějaké vysvětlování nebyl čas. Kdybych ti řekla tvůj příběh, mělo by nějaký význam nechat tě na něj zapomenout?"
To musel Ravise - nerad - uznat.
Skříííp.
"Co to bylo? Má to být nějaká léčka?"
Probůh, slyšel mě! Co těď? Mám pokračovat nebo se stáhnout?
"Asi moje kočka, nemáš se čeho bát."
Musím se pohybovat opatrněni. Čí byl ten hlas? Zdá se mi nějak povědomý...
"Kočka rozhodně nemá - ano, okované boty!"
Měl jsem se vyzout, tohle mě nenapadlo.
"Uklidni se, to se ti jen něco zdá, někdy se stane že chvíli pociťuješ ozvěny předchozího života."
Jen do toho, Linergie, ty se z toho vykroutíš!
"Ne, to se mi nezdá... Zřetelně slyším kroky okovaných bot!" Ravise se vyšvihl z postele.
Neboj se, za chvilku jsem dole... Ještě tři schody... Dva...
"Lehni si, ráno jsi byl málem mrtvý!"
Už tě vidím... I toho druhého chlápka.
"Ne! Je to bouda!"
To není možné...
"A tenhle chlap mě měl zabít. Zůstaň tam! Nebo jí podříznu hrdlo!"
"Ravise!?"
"Vzpomínám si na něco... Jméno - Stoupatko."
Probůh, začíná si vzpomínat... Tohle neskončí dobře.
"Odhoď ten nůž, Ravise. Všechno ti můžeme vysvětlit."
"Povídej. Ten nůž si ještě nechám."

[Linergie]

Kdy bude dalšíííí... Já už chci dalšííí... Pjooooosíííííím... :-P

[Ravise]

Nechtěl jsem to udělat, ale pak jsem to přeci jen udělal. Literární tvorba je v mnohém podobná čokoládě.

Stoupatko učinil váhavý krok vpřed. Ravise se naježil a nůž vytvořil na Linergiině krku nízkou rýhu. Bylo jasné, že to myslí vážně a že rozmlouvat s ním o odložení nože nemá valného významu.
"Dobře, dobře..." uklidňoval Stoupatko, "nebude ti vadit, když se posadím?"
"Zůstaň kde jsi," procedil zkrz zuby Ravise, "nemám dnes dobrý den."
To Linergie a částečně i Stoupatko věděli moc dobře. To, co však Linergie vůbec nechápala, bylo, proč si začal vzpomínat. S tou dávkou, co dostal, měl být ještě dva dny vláčný jako chlebové těsto. Vůbec neměl přemýšlet - natož si začít vzpomínat! Tyto myšlenky zastavil až nůž, tlačící na krk takovou silou, že stačil sebemenší pohyb a její život by dospěl k předčasnému, nepříliš veselému konci.
Musím ho nějak rozptýlit, napadlo Stoupatka. Když ho zabavím, Linergie se postará o zbytek. Párkrát přešlápl na místě.
"Zůstaň tam, Stoupatko!"
"Nech si to vysvětlit. Nebo mě nech se aspoň posadit. Už mě nebaví tu postávat." Jeho hlas zněl unaveně, nezúčastněně.
Ravise věděl, že se chová neslušně, ale na tom pramálo záleželo ve chvíli, kdy někomu držel nůž u krku. "Ne," pronesl tvrdě, "zůstaň tam."
"Vážně mě to nebaví," odporoval Stoupatko, "když to vyřešíme spolu, nikomu se nic nestane a nikdo se nic nedozví."

Učinil vstřícný krok vpřed, který byl pro něj osudný. Ravise, vykládajíce si to jako nenápadné přiblížení, už necítil potřebu ho znovu varovat. Jeho pravá ruka, držící nůž a bránící Linergii se do blížící se potyčky zapojit, se rychle přesunula na úroveň pasu. Poslední krok vpřed ukončila ona ruka prudkým vymrštěním vpřed a vypuštěním nože.
Linergie začala konat ihned potom, co přestala cítit nůž na svém krku. Snažila se rozvzpomenout na těch několik slov, ale byla příliš otřesena událostmi, než aby stihla Raviseho zastavit. Ten stačil mezitím vrhnout nůž směrem na Stoupatka, a to dost přesně. Ten se s chroptěním sesunul na zem a Ravise ho následoval hned další okamžik.

Kde jsme nechali Mortymera a Fatale? Vraťme se teď v čase do chvíle, kdy zlomený Mortymer odpustil Fatale lynčování.

"Pojď, drahý, půjdeme se projít. Tam dolů k potoku..." Zamyšlená Fatale nepostřehla drobnou změnu v Mortymerově chování.
"Dobře, lásko." Slova nadmíru vhodná, ale do tónu Mortymerova hlasu se najednou zase vmísil vzdor. Sice téměř neznatelný, ale byl tam.
Zaujati hovorem přeslechli další postavu, kradoucí se za nimi. Mluvili o tom a o onom, až na jednom paloučku se Mortymer zastavil. Fatale i ona tajemná postava se polekaně rozhlédli a ustaly v chůzi.
"Fatale, co jsi mi to udělala? Jak jsi mi mohla způsobit takovou bolest?"
Fatale nevylekala slova, která rozhodně nemohla čekat, tak jako jejich tón. Mortymer mluvil sice příčetně, ale dost prudce. Na to od něj nebyla zvyklá - ne potom, co ho dokázala zlomit.
"Co jsem ti udělala já? A co ty, ty... Způsobit psychickou bolest je daleko horší! Mě to bolelo hodně a dlouho, po každé z těch tvých aférek!"
"Tady mi ještě prosakuje krev! Jak můžu žít v tomhle!?"

Po vyřčení této poslední věty zatoužila i ona skrytá a maskovaná postava vložit se do hovoru. Nebude muset, uchechtla se. Nasadila si kápi a nehledě na probíhající hádku šla k nim. Z pouzdra vytáhla zdobený nůž, nůž, jehož posláním bylo být tím posledním, co projde člověku hlavou. Přistoupila k Mortymerovi zezadu a hrdelním hlasem pronesla jediné slovo: zemřeš. Jediným ladným, zřejmě dlouho trénovaným pohybem zarazila nůž do měkké kůže na krku. Nůž projel svaly a cévami až do míchy tam, kde se stýká s mozkem. Smrt rychlá a zaručená. Mortymer stačil zachroptět jediné slovo - strach. Nohy se mu podlomily v kolenech. Ruce už se nezvedly, aby utlumily pád. Viděl jen na smrt vystrašenou Fatalinu tvář, jak mizí v záplavě šedivých odstínů, přecházejících v černou, laskavou černou, která milosrdně přikryla všechno kolem. Zemřel, aniž viděl svého vraha. Ale zemřel svobodný, zbavený přílišného vlivu Fatale, ženy, která ho dokázala zlomit. Zemřel s nenávistí k ní, což je ta největší svoboda.

Fatale s křikem pozorovala Mortymerovu smrt. Ohlédla se za postavou v kápi, s obavou teď už o svůj život. Mortymerův vrah neměl v úmyslu se na místě činu dále zdržovat. Odběhl k podrostu, kde zmizel z Fatalina zorného pole. Ta se, stále křičíce, rozběhla směrem k vesnici.

Vrah s tím zřejmě počítal. Vrátil se k mrtvole, svůj nůž z ní vytáhl, pečlivě, avšak svižně očistil a na pár pergamenů kápl po třech kapkách Mortymerovy krve. Jeden nechal mrtvole v ruce, ostatní sroloval a strčil za plášť. Potom teprve odešel směrem k potoku, ve kterém se dlouhou dobu brodil, než vylezl opět na pevnou zem.

Fatale doběhla do vesnice ve chvíli, kdy se na zem zhroutili další dva naši hrdinové - Stoupatko a Ravise, ten prvně jmenovaný už navždy. Proto Linergii tak vyděsil Fatalin křik.
"Pomóc, je mrtvý!"
Obyvatele se začli sbíhat k plačící Fatale. Nikdo neměl tolik odvahy, aby jí utěšil v objetí.
"Kdo?"
"M-M-Mortymer. Postava v kápi - nůž - zezadu. Mrtvý. Utekl." Fatale nebyla natolik při smyslech, aby mohla převyprávět celý příběh, "Dole, palouk u řeky."
"Půjdeme se podívat, třeba toho vraha chytíme," navrhl jeden ze sousedů. Všichni se rozutekli do svých domů, někteří pro výzbroj, někteří ze strachu. Deset lidí Fatale jako eskorta snad poslouží.

Linergie se musela postarat o obě těla. Raviseho uložila zpátky do postele, kterou neměl opustit ještě nejméně další den, Stoupatka do hrubého pytle. Ještě dnes večer ho - pod pláštěm noci - odnese hluboko do lesa a tam ho pohřbí. Nezkoušela ho oživovat, rána, byť jediná, byla příliš vážná, než aby byla naděje. Ale tělo se nesmí najít, to si umínila. I když je Stoupatko po smrti, tušila, že udat Raviseho by znamenalo zkázu. Nějakým způsobem zkázu. Byl to jen neurčitý pocit - ale za svá léta se naučila nejvíce důvěřovat právě těmto pocitům.

Ohledání Mortymerovy mrtvoly netrvalo dlouho. Nebylo co řešit, tohle by Fatale rozhodně nezvládla. Pozornost všech se brzy stočila k záhadnému pergamenu se třemi kapkami krve. Co to může znamenat? Je to vzkaz, vysvětlení, nebo něco úplně jiného? Nechal ho tady vrah, snad aby je svedl se stopy? Otázky se rojily jedna přes druhou, ale žádné uspokojivé odpovědi se neobjevily.
"Inforumujeme stráž. Zavedeme ozbrojené hlídky - přes den i přes noc. Vycházet mimo vesnici je teď nanejvýš nebezpečné." rozhodl jeden z můžů, doprovázejících Fatale. Nikdo mu nedoporoval, a tak se vrátili zpátky do vesnice i s mrtvým tělem, poté co jeho polohu označili na zemi.

Nastávají zlé časy.

[kvakynka]

bojim bojim

[Ravise]

Jelikož a protože mám zase vzdělávací ústav, budou se tu povídky objevovat méně často. Zkusím to vynahradit něčím ze zákulisí. Díky za pochopení, R

EDIT: Na druhou stranu, o přestávkách a nudnějších hodinách se píše docela dobře