Printable View
dovolím si vám nabídnout pár příběhů. Příběhů, na které se téměř zapomnělo. Příběhů, které se možná skutečně kdysi dávno staly nebo které stojí za to, aby byly svěřeny papíru a čekaly na svoje čtenáře. Snad vás alespoň trošku potěší, jako potěšilo mě jejich sepisování :-)
Můj nejdražší Fredericku,
ztrácím již naději. Stále se snažím přesvědčit místní vrchnost o absurditě zdejších nařízení. Snažím se je vší silou svého rozumu přesvědčit, že za obzorem není konec světa, že jejich ostrov není jediným obydleným místem. Že existuje řada dalších míst, kde žijí stejní lidé jako zde. Stále marně. Neustále lpí na zdejších prastarých zákonech, které jim zakazují stavbu lodí a čehokoliv co by se jim byť jen podobalo a dokázalo se udržet na moři. Odmítají veškeré moje argumenty a nechtějí nic slyšet o jakékoliv změně jejich dosavadního způsobu života. Stále berou jakékoliv plavidlo jako výtvor samotného ďábla. Odmítají mít cokoliv společného s těmito, dle jejich slov, pekelnými výtvory. Netuším, kde se v nich bere tahle zarputilost. Jsou to jinak velmi mírumilovní lidé, kteří všechny nástrahy života berou až s neuvěřitelným klidem. Moje schopnost přesvědčovat lidi zde však ztroskotává, stejně tak, jako jsem zde před více než třemi léty ztroskotala já.
Ano, registrují existenci lodí a jsou ochotni uvěřit tomu, že i jinde mohou žít lidé. To je od mého prvního dopisu jistý pokrok. Jestlipak se k tobě vůbec dostal? Doufám, že ano. Pokrok ale pouze nepatrný a bohužel naprosto nedostatečný. Pokoušela jsem se několik stařešinů přesvědčit o tom, že s pomocí člunů by měli rybáři mnohem větší úlovky a díky tomu snadnější život a všichni více jídla. Nesnažila jsem se o nic radikálního, abych je hned nevylekala. Je mi jasné, že kdybych na ně hned vyrukovala s něčím větším, co by mi konečně umožnilo opustit tento ostrov a vrátit se za tebou, okamžitě bych si uzavřela cestu pro příští diskuze. Ale nechtěli slyšet ani o tom nejmenším člunu. Začali mě obviňovat z rouhání, z buřičství a v očích jsem jim viděla, že pokud s těmito řečmi ihned nepřestanu, nakonec mě nejspíš upálí na hranici jako čarodějnici.
Minulý měsíc jsem tedy zašla do jedné malé rybářské osady. Ani nemá žádné jméno, je to jen pár proutěných chýší s necelou dvacítkou lidí. Živí se převážně rybolovem a sběrem věcí, které jim po bouřích na zdejší pláž vyplaví moře. Tentokrát jsem nezkoušela je o něčem přesvědčovat slovy. Chtěla jsem jim přímo na vlastní oči ukázat, jak jim i obyčejný vor usnadní život. Já vím, teď se asi směješ a nemůžeš uvěřit tomu, že bych sama dokázala vyrobit vor, který by se dokázal udržet na moři, i kdyby bylo sebeklidnější. Vzpomínáš si na to, jak jsem tě kdysi na jaře překvapila tím, že ti chci pomoci se stavbou katamaránu. Chopila jsem se tenkrát sekery s takovou vervou, že hned při prvním úderu sekera sklouzla po hladké kůře a ošklivě jsem si poranila nohu. Ty jsi pak sám musel zanechat veškeré práce a ošetřoval jsi mě v našem srubu. Zpočátku ses na mě zlobil, ale nakonec, když jsme poznali, že se mně noha úplně zahojí, jsme se mojí nešikovnosti začali společně smát. Ale jsem již zoufalá a chtěla jsem to zkusit. Tolik mi chybíš.
Měl jsi pravdu, když jsi mi před lety říkal, že k řemeslu nemám absolutně žádné vlohy a abych už raději nikdy nebrala do ruky nic ostrého a zvláště ne sekeru. Abych se raději držela u toho, co mi jde nejlépe, tedy u hraní si se slovy a jednání s lidmi. Dávala jsem si tedy pozor. Veliký pozor, a když nebudu počítat drobná poranění od odletujících třísek a mozoly na rukou, podařilo se mi vyrobit maličký vor, aniž bych si nějak výrazněji ublížila. Pouze pro jednoho, ale to pro moje účely mělo postačit. Nebudeš tomu věřit, ale dokázal se udržet na hladině. Měla jsem v ten moment obrovskou radost a snad už nyní alespoň trošku rozumím tomu, jaký máš pocit, když na moře spouští některý z tvých nově dokončených korábů. Jednoho slunného rána jsem tedy před udivenými zraky rybářů, spustila vor na moře a odplula na něm pořádný kus od pobřeží. Nahodila jsem jednu z jejich rybářských sítí a čekala. Byl to risk, ale přálo mi štěstí. Podařilo se mi do ní chytit hned napoprvé takový úlovek ryb, že to můj chatrný vor jen tak tak zvládal. Pokoušela jsem se udržet síť s úlovkem a vrátit se co nejrychleji na břeh, aby rybáři na vlastní oči viděli, co jsem dokázala a jak by jim to pomohlo, ale nešlo to. Vor se mi začal rozpadat pod rukama a nakonec mi nezbylo nic jiného, než z posledních sil ke břehu doplavat. Bez úlovku. Bez sítě. A bez voru. Zmáčená a ještě zoufalejší než předtím.
Snažně tě prosím, pokud čteš tyto řádky, neopouštěj mě. Nevzdávej se a pátrej dál. Stále trčím na tomto šíleném ostrově. Rozlohou není nijak velký, přibližně jako náš rodný Jaervielk. Jen není tak protáhnutý, spíše čtvercový. Na severu je více skalnatý, na jihu a jihovýchodě je pás menších ostrůvků. K dopisu připojuji jeho co možná nejvěrnější mapku. Snad ti to pomůže, abys mě z tohoto ostrova zachránil. Z ostrova, na kterém není jediná loďka a kde pouhé vyslovení slov jako je koráb nebo plachetnice přináší vše, od vyděšených pohledů až po hrozbu toho nejpřísnějšího trestu. Nemohu pryč, a pokud mě tedy nenajdeš ty sám, pravděpodobně se již nikdy neshledáme.
Sbohem, tvá milující Deestre
Moře je dneska nezvykle klidné. Včerejší bouře se přesunula dál na západ a hladinu čeří pouze jemné vlnky. Na večer se na jejich hřebenech objeví drobné, bílé čepičky, ale teď odpoledne je hladina klidná a pravidelný pohyb vln mě pomalu uspává. Na verandě je příjemné teplo. Je to v tuto roční dobu trošku neobvyklé, ale komu to vadí? Mě tedy rozhodně ne. Nemám totiž rád zimu. Když začnou ty neustávající deště a studené větry bičují celé pobřeží. Lidé se začnou zdržovat co nejvíce doma u krbů a na řadu týdnů se život na celém ostrově jakoby zastaví. A já přijdu o svoji poslední, zbývající radost. Pozorovat moře.
Kdybych byl mladší, počasí by mě nemohlo zastavit. Mládí je přece tak neohrožené, plné touhy, plné očekávání nových dobrodružství. Neohlíží se na detaily, jako jsou liják či studený, severní vítr, co vám strhává z hlavy kapuci a žene vám přímo do tváře ledové kapky deště. Ale časy mého mládí jsou dávno pryč a nezbývá, než na ně jen vzpomínat. A to je nejlepší z verandy, z mého oblíbeného křesla, když pozoruji moře. Jak vlny pomalu putují ke břehu. Je to jako by ke mně přinášely i vzpomínky. Všechny ty krásné chvilky co stojí za vzpomenutí, se ke mně vracejí a znovu ožívají. Podobně jako každý rok ožívá na jaře i náš ostrov.
Slyším zezadu ze zahrádky, jak v korunách stromů zpívají ptáci. Příjemně to dokresluje pohyb vln a já začínám znovu dřímat. Šumění vln, zpěv ptáků, k tomu jemná vůně sušených bylin, které mi tu včera rozvěsila Jasmínka. Rozmarýn, tymián a ještě něco. Zdá se mně to nebo cítím povidla? Ale kde by se tu vzala vůně povidel? Zřejmě je to jenom sen. Ale ta vůně mě nenechá spát a tak otevírám oči a rozhlížím se. Přímo přede mnou, na zábradlí, je položen velký koláč. Takový, který dělává moje snacha. Ale ta mi ho sem jistě nedonesla. Ne, že by mě neměla ráda a nedopřála mi čas od času můj oblíbený zákusek. Ale rozhodně by se takto potichoučku nedokázala přiblížit až do takovéto blízkosti, nepoložila mi koláč pod nos a nečekala na moji reakci.
To může udělat jen jediná bytost a moje druhá největší radost života. Vlastně bych měl přiznat, že první. Moře je na druhém místě, ale myslím, že mu to nijak nevadí. Někde se tu schovává a čeká, až ji najdu. Je to taková naše malá hra. Ona se schovává. Já ji hledám. Ona mi nosí dobroty. Já jí na oplátku vyprávím příběhy. Časem jsme z této naší drobné hry vyvinuli celkem složitou záležitost. Nebereme to již na lehkou váhu, jako tomu bylo ze začátku. Nyní je to něco důležitějšího. Pro nás, pro oba. Čím lépe se schová, tím delší příběh si vyprosí vyprávět. Čím oblíbenější zákusek mi přinese, tím více si může přát, o čem příběh bude. Takže dneska je to povidlový koláč. Inu, to bude chtít vyprávět jistě něco speciálního. Ale nejprve ji musím najít. Zvedám se tedy z křesla a začínám se rozhlížet. Přemýšlím, jestli jsem usnul natolik tvrdě, aby se dokázala proplížit do srubu. Ale nejsem si toho vědom a tak začínám pátrání venku.
Mezi srubem a nedalekým pobřežím je jen mírný svah trávy, která pomalu přechází v písčitou pláž. Žádný strom ani kámen zde není natolik velký, aby se za něj kdokoliv dokázal schovat. Obcházím tedy srub a začínám pátrat v přilehlé zahrádce, v přístavku na nářadí i v kůlně s čerstvě pořezaným dřevem, pečlivě naskládaným na blížící se chladnější období. Nikde ani stopa. Opatrně nakukuji i pod starou plachtu, která je přehozená přes nějaké harampádí, které jsem již dávno chtěl spálit. Jednou se tam Katrin vmáčkla mezi staré necky a nějaké oprýskané dřevěné desky a než jsem ji tam našel, vysloužila si pořádně dlouhý příběh o svém strýčkovi Ravenovi, jak putoval jako jeden z prvních na znovu objevené Jižní ostrovy. Dneska zde ale není a tak se zaměřuji znovu na myšlenku, zda se jí nepodařilo proklouznout do srubu. Pro pořádek ale ještě kontroluji ohradu s ovcemi a králíkárnu, stejně tak nakouknu do kurníku, i když předem vím, že kdyby měli slepice nezvanou návštěvu, jistě by o tom již dávno dali hlasitě vědět. Dnes je tedy na řadě srub. Dobrá, tam budu s prohlídkou rychle hotový a pak si budu moci sníst svoji odměnu.
Srub je převážně dřevěný, jednopatrový a na zdejší poměry velice prostorný. Je rozdělen na několik místností, což u nás stále není až tak běžné. Ale má žena si to tak přála a já se jí snažil při stavbě srubu v tomto ohledu vyhovět. Největší část zabírá obývací pokoj. Přijdete-li z venku hlavními dveřmi, padne vám jako první na oči krb. Vévodí celé místnosti a v chladnějším období dokáže nádherně prohřát celý srub. Hned vedle něj napravo, je veliká pohodlná pohovka, na které trávím poklidné večery. Většinou s knihou v ruce a kde se čas od času natolik zapomenu, že se vzbudím až ráno. Rozbolavělý víc než jindy a marně si zpětně vyčítajíc, že jsem se zavčasu nepřesunul do ložnice. Dále je tu veliký pracovní stůl, prostorná knihovna a menší jídelní stůl, který ale využívám nerad. Příliš mi připomíná doby, kdy jsme se kolem něj všichni scházeli ke společnému jídlu a povídali si co je nového, co jsme celý den dělali, koho jsme potkali a tak. Dnes zde žiji sám a tak raději jím venku na verandě. Pokud mi to tedy moje zdraví a počasí dovolí. V levém rohu místnosti začíná kuchyně. Není nijak oddělena, pouze prodlužuje hlavní místnost v západní polovině srubu více, než je tomu na opačné straně. Tam je totiž krátká chodbička, která vede do samostatných ložnic. Jsou dvě. Nebo spíše bych měl říci, že původně byly dvě. Nyní ta menší slouží jako skladiště vzpomínek a památek na minulost. K čemu by mi také byly dvě ložnice? Děti už dávno odrostly a opustili své rodné hnízdo. A návštěvy ke mně tak často nechodí. Nebo alespoň ne na přenocování. Za kuchyní už je pak pouze malá komora na zásoby a zadní vchod, kterým se dostanete ven za srub. Ale po Katrin jako by se zem slehla. Kde jen to pískle může být? Vracím se ke krbu a znovu nahlížím pod stoly, za pohovku i do všech koutů. Začínám pociťovat jistý neklid. Nemohlo se jí něco stát? Přece není možné, abych nedokázal najít jednu malou, sotva osmiletou dívenku? Natož ve vlastním srubu, kde znám každý centimetr prostoru. Kde jsem strávil tolik let svého života. Vracím se k pracovnímu stolu, kde mě při první prohlídce zaujala jedna drobnost. Na hladké, vyleštěné desce stolu je rozházeno několik listů papírů. To je celkem normální, ale mám pocit, že přece jen není vše zcela v pořádku. Že je zde něco jinak, než tomu bylo ráno. A skutečně. Při pečlivějším hledání nacházím drobný otisk dětské ruky. Zřejmě měla některé prsty mastné od čerstvého koláče, který mi dnes přinesla a který na mě stále čeká venku na verandě. Odsunula papíry trošku na stranu a na desce stolu po ní zůstala jasná stopa. Potřetí tedy dnes nahlížím pod stůl. A vzápětí sám sebe kárám za jasnou hloupost. Proč já hlupák koukám pod stůl, když stopa je uprostřed stolní desky? Náhle zaslechnu velice tiché zachichotání. Jen krátké. Člověk by ho mohl lehce přeslechnout. Moje oči se pomalu zvedají. Přejíždí po desce stolu, přes okenní parapet otevřeného okna na verandu, stále výš. A konečně nalézají svůj cíl.
Okno je otevřené dokořán a zajištěné proti větru, aby se nemohlo neočekávaně zabouchnout. A přímo na jednom křídle okna, jako nějaká vlaštovka venku na větvi, sedí drobná, plavovlasá dívenka s úsměvem od ucha k uchu. Sedí si tam, jako by to bylo běžné místo k odpolednímu odpočinku. Jen tak. Už mnohokrát mě něčím dokázala překvapit. Svojí neobyčejnou dětskou inteligencí, svým citem pro přírodu nebo svojí mrštností. Jako právě nyní. Sedí si tam potichoučku jako myška a čeká. Jistě měla celkem dobrý přehled o mém pátrání po srubu. Určitě jí dalo spoustu přemáhání nevyprsknout smíchy nad mojí marnou a opakovanou snahou ji objevit. Je mi jasné, že dnešní příběh bude muset stát za to. A je to jasné nejenom mě. V jejích oříškových očích spatřím nezaměnitelnou touhu po novém, napínavém příběhu. Nastavuji tedy svoji náruč a ona mi do ní mlčky seskakuje.
„Ahoj dědečku, přinesla jsem ti koláč. Tvůj oblíbený, povidlový. A také mám od maminky dovoleno tu pár dnů zůstat. Musela totiž odjet do Hůrky zkontrolovat strýčkův dům.“
„A pročpak tě nevzala sebou?“ ptám se.
„Chtěla mě vzít sebou, ale já jsem ji poprosila, jestli bych raději nemohla zůstat u tebe. Ani mi to nedalo moc práce. Už tak bude mít spoustu starostí s Matyasem, Agnes a Serenou.“
„No, jestli sebou bere všechny tři, tak to jí moc času opravdu nezbude. A co tvůj otec? Zase spousta práce?“
„Hmm“ odpoví posmutněle. „Ve městě zařizuje vše potřebné na zimní období. Poslední dny ho skoro nevídáme. Vrací se domů až pozdě večer. Ale já jsem stejně nejradši s tebou, dědo.“
„Jestli je to tedy tak, tak to s tebou budu muset pár dnů vydržet“. Snažím se jí trošku poškádlit. Zachovávám při tom vážnou tvář, stavím ji na nohy a společně vycházíme ven, na verandu. Její přítomnost mi samozřejmě nijak nevadí a ze všech vnoučat je mému srdci nejbližší právě Katrin. Není příliš průbojná, někdo by řekl, že se často chová příliš bázlivě a zakřiknutě. Svou roli v tom hraje mimo jiné skutečnost, že vyrůstá společně se třemi dalšími dětmi. Tito tři nezbedové, jsou celí po svém otci Ravenovi. Plní života, nezkrotní a divocí. A také již více než rok defakto sirotci. Jejich matka Jolinda minulé léto zemřela na krvavou horečku. A jelikož Raven je stále nezvěstný, vzali si je k sobě Roderik s Janet. Místo jedné, drobné tiché holčičky tak mají doma rovnou kvarteto dětí. Katrin z nich sice není nejmladší, to je Serena, které bude příští rok pět a Agnes je oproti Katrin starší pouze o pár dnů, ale Katrinin dětský svět se s příchodem bratránka a sestřenic dočista změnil. Z poklidného domova, kde vyrůstala jako jedináček, se najednou stala dětská miniškolka. Není tedy divu, že spoustu času tráví venku nebo čím dál častěji utíká za svým samotářsky žijícím dědečkem.
„Ty mě tu dědo nechceš?“ tiše pronese a probírá mě tak ze zamyšlení zpátky do reality.
„Ale kdepak. To víš, že tě tu kdykoliv rád uvidím a že tu můžete, mladá dámo zůstat, jak dlouho si budete přát.“ Narychlo odpovídám a zaháním tak z její tváře slzičky, které se už už drali na svět. „Nebo alespoň dokud nám to rodiče dovolí“, dodávám šibalsky na konec. Usedáváme společně na verandu a já se pouštím do přineseného koláče. Beru ji k sobě na klín, kde je její oblíbené, posluchačské místečko.
„Tak o čem by měl být dnešní příběh?“ ptám se a po očku, jako by bez většího zájmu, ji sleduji. Nějakou dobu se neozývá. Zřejmě zvažuje hodnotu koláče a svého úkrytu. Vše pečlivě poměřuje a nakonec mě překvapuje otázkou.
„Dědo, povíš mi dneska, jak jsi potkal babičku?“
Mohl jsem to čekat. Bylo jasné hned při prvním pohledu na koláč, že bude vyžádán jeden z těch nejstarších příběhů. Kdepak. Vyprávění o přírodě, o kouzlech nebo o jejích rodičích. K tomu stačí i čerstvě upečený chléb nebo několik buchet s tvarohem co zbyly z víkendu. Ale čerstvý povidlový koláč, to je jiná. Je mi navíc jasné, že schovka na okenním rámu, která jí jistě dala spoustu práce se do ní dostat, čekala právě na takovouto mimořádnou příležitost a shodu okolností. Je krásně teplé, podzimní odpoledne. Katrin dnes nemusí spěchat zpátky do města, za rodiči a máme tedy na vyprávění spoustu času.
„Slibuji, že budu ta nejhodnější holčička, co znáš. Budu ti tady pomáhat a poslouchat tě. Bez odmlouvání. Slibuji. Povíš mi, prosím, jak jste se seznámili?“ pobízí mě dál.
„Ale to je dlouhý příběh a také je to už hodně dávno. Opravdu chceš vyprávět právě tohle?“
„Ano. Prosím, prosím. Ve škole jsem slyšela dva kluky, jak si o babičce povídají. I doma se o ní občas otec zmíní. Ale to jsou jen střípky. Chtěla bych o ní znát úplně všecičko a ty o ní skoro nemluvíš. Opravdu mám stejné vlasy, jako měla ona?“ Tázavě se na mě zadívá a já si náhle uvědomuji pravdu.
„Nejen vlasy Katrinko, i oči máš celé jako ona. Po babičce jsi ale nezdědila jenom tvář. Podobně jako ty, i ona trávila spoustu času v přírodě, milovala staré příběhy, četla knihy a hodně cestovala.“
„A je dědo pravda, že se nenarodila na našem ostrově?“
„Je to pravda. Copak ti o tom otec nevyprávěl?“
„Tatínek o babičce nerad mluví. Nevím proč. Připadá mi, jako by ji neměl rád. Ale to je přece hloupost, vždyť to byla jeho maminka. Musel ji přece milovat, ne?“
„Jistě. Měl ji velice rád a velmi si vážil jejích rad. Ale zároveň mu přidělávala spoustu starostí. A to vlastně platí i v dnešních dnech. Tvá babička Deestre byla neobyčejná žena. Nesmazatelně se zapsala do životů řady zdejších lidí a přesto, že ji mělo mnoho lidí v úctě, řada dalších ji nemohla přijít ani na jméno.“
„A proč?“ ptá se nevěřícně, s pusou dokořán a s dychtivým výrazem v očích.
„Počkej. Chtěla jsi přece vyprávět, jak jsem potkal tvoji babičku. Nebo sis to rozmyslela? Nebo mám dnešní den raději vyprávět příběh o velikém tajemství, kterému není radno příliš naslouchat a který má být raději ponechán v tichosti spát na věky věků?“ pomalu nasazuji vypravěčský tón hlasu. V jejích oříškových očích, které jsou tolik podobné očím mojí zesnulé ženy, se zračí nerozhodnost.
„Já bych … hmmm … chtěla bych … dědo, ty jsi hrozný! Jak si můžu vybrat? Poraď. Který příběh je hezčí? Její drobné čelo se mračí usilovným přemýšlením a prosebně mi hledí do tváře.
„To já nevím. Každý příběh má své kouzlo. Každý má také svůj pravý čas. A v každém je kousek radosti, moudrosti, smutku i napětí. Jinak by to přece nebyl pořádný příběh. Nemyslíš? Ale co třeba začít příběhem o nečekané lásce na celý život? A příběh o dávném tajemství si nechat třeba na zítra? Neříkala jsi náhodou, že tu můžeš pár dnů zůstat?“ Usmívám se a jemně ji hladím po dlouhých, plavých vláskách.
„Ty jsi ten nejúžasnější děda na celičkém světě.“ Odpoví a s napětím očekává začátek příběhu. Příběhu o tom, jak mladá dívka jménem Deestre ztroskotala na neznámém, zapomenutém ostrově. Jak odhodlaně bojovala o svoji lásku. S nepřízní osudu, navzdory všem překážkám. Aby nakonec nalezla to, co sama už nečekala.
Kráčím pomalu pobřežní pěšinkou k osamocenému srubu. Po levé straně mám malou písčitou pláž. Čerstvý ranní vánek zvedá vlny. Nejsou nijak velké. Jako by moře vyčkávalo a čerpalo sílu na blížící se zimní bouře, kdy vlny zaútočí s plnou silou na pobřežní skaliska. Kdy na dlouhé týdny znemožní veškeré snahy o rybolov. Ale v této zátoce bude stále relativní klid. Silné zimní bouře sem neproniknou. Malá pláž bude jen znovu a znovu zaplavována velkými vlnami a studený déšť zmáčí okolní pastviny a lesy. Prožila jsem zde své dětství. Znám celé širé okolí do posledního místečka. Vím moc dobře, že ačkoli je srub nedaleko od moře a z jeho verandy je krásný výhled na celou zátoku, je zároveň v naprostém bezpečí před rozpoutanými živly. Otec kdysi vybral toto místo dobře. Ze západní strany je chráněn kopci a ze severu hustými lesy. Na východě, směrem k městečku, jsou rozsáhlé pastviny. Ale z této strany bouře téměř nikdy nepřichází. Stejně tak od zátoky. Většina bouří svoji sílu vyčerpá na západním, skalnatém pobřeží nebo dál na jihu, kde je řada ostrůvků, chránící náš hlavní ostrov.
Jak se blížím ke srubu, spatřím, jak venku na verandě sedí drobná dívka s plavými vlásky. Sedí schoulená na horním schůdku. Přes ramínka má přehozenou otcovu starou deku, kterou používá ve svém vyhlídkovém křesle, když pozoruje moře. I ona ho pozoruje a tak si mě všímá, až když jsem jen pár kroků od ní.
„Dobré ráno, teto Jasmínko“. Pozdraví rozespale a já poznám, že vstala teprve před chviličkou. Nejspíš jí otec dlouho do noci vyprávěl jeden z příběhů a teď ještě dospává uvnitř ve srubu.
„Dobré ráno Katrin. Děda ještě spí?“ ptám se a přisedám si k ní na schody.
„Hmm, ano. Včera mi vyprávěl příběh o mé babičce. Jak se poprvé potkali a jak se do sebe zamilovali. Myslíš, že někdy také najdu svoji velikou lásku?“ ptá se mě vážně a její dětské oči pátravě sledují moji tvář.
„Myslím, že by ti to šlo lépe s plným žaludkem. Dáš si ke snídani krajíc chleba se sýrem?“ usměje se a přikývne.
Sedíme tedy na schůdcích na verandu, pomalu ukusujeme chléb se kozím sýrem a pozorujeme moře. Katrin mě po očku sleduje a já vím, že se odpovědi nevyhnu. Snídani vzala pouze jako krátké vyrušení a mě čeká nekonečná záplava otázek. Otázek o lásce. Jako bych zrovna já byla ta pravá. Kdokoliv jiný by byl lepší. Její matka Janet, která neváhala ani chviličku a po smrti mé sestry Jolindy převzala péči o její tři děti. Která se vzdala práce v pekařství a nyní jim věnuje tolik času, péče a lásky. Její otec Roderik. Člen rady starších. Nejmoudřejší člověk, kterého znám. I ten by si jistě poradil lépe. A nakonec samozřejmě její děda, můj otec. Ten dokáže vyprávět o všem a jistě by dokázal odpovědět i na otázky o lásce. Ale já? Co já vím vlastně o lidské lásce? Jsem léčitelka a moje city k lidem jsou zkrátka jiné. Musí to tak být. Má učitelka, stará Trusilda, mně kdysi předem varovala a vše vysvětlila. Jenže to jsem byla mnohem starší, než je dnes Katrin. Já zkrátka nevím, jak mluvit o lásce. Nikdy jsem ji nepoznala. Tedy alespoň ne takovou, jak si ji může představovat osmiletá dívenka. Nevím, jak bych jí to mohla vysvětlit, aby tomu porozuměla. Ale nechci ji zklamat a tak nezbývá nic jiného, než se o to pokusit.
Dojídám poslední kousek chleba. Zapíjím ho vodou z polní láhve a něco mě napadá. „Dneska bude teplý den. Vidíš, jak už sluníčko vykukuje?“
„Ano. Mám ráda, když svítí a mohu si hrát venku.“
„S láskou je to podobné jako se sluníčkem. Každý den přichází, abychom byli šťastnější. Bez sluníčka by nic nežilo. A s láskou je to stejné. Ani bez lásky se nedá žít. Víš, já si nemyslím, že existuje jen jedna pravá a veliká láska. Myslím si, že celý život prožíváme v jedné veliké lásce a záleží pouze na nás, jak ji dokážeme vnímat. Jak ji sami pro sebe rozpoznáme třeba v drobných denních radostech a kolik jí dokážeme unést nebo naopak rozdat druhým. U sluníčka přece také nemůžeš říct, že dneska svítí nejvíc a že už nikdy nebude tak krásně hřát.“
„Ale někdy je sluníčko schované za mraky, když třeba prší. Láska se také může někam schovat?“ ptá se. Moje přirovnání ke sluníčku ji evidentně zaujalo a já mohu jen doufat, že jsem učinila správně.
„Ne. Láska se neschovává a nikam se neztrácí. Nikdo před ní ani neuteče, nikam se neskryje, i kdyby to z nějakého důvodu chtěl. Sluníčko se může schovat za mraky, ale stále tam někde je. Nemůže zmizet. Ani láska nemůže zmizet, stále tu je s tebou, i když ji zrovna nevidíš.“
„Já mám nejradši dědu. A maminku s tatínkem. A taky sestřenice. I Matyase. Alespoň někdy, když se mi zrovna neposmívá nebo mi nebere panenky. A tebe mám také moc, moc ráda. Skoro tak moc, jako dědu. Proč máme vlastně někoho raději a někoho méně?“
„No … ze sluníčka má také každý jinak velkou radost. Někdo má sluníčko raději, někdo má raději stín. Možná je to proto, že každý vnímáme lásku jinak. Lásku nejde nijak změřit nebo zvážit. Lásku nemůžeme pouze přijímat, ale musíme ji i rozdávat. Když se někdo před sluníčkem schovává, neznamená to, že ho nemá rád. Pouze ho sluníčko méně zahřeje, ale třeba mu to tak zrovna vyhovuje. Sluníčko však svítí stále dál. Na všechny stále stejně. Nedělá žádné pauzy ani žádné rozdíly. To pouze lidé ho mohou jinak vnímat.“
„Ale dědeček má spoustu příběhů o veliké lásce. O tom, jak se dva lidé milují a jeden pro druhého by udělali všecičko na světě. Takovou lásku bych chtěla někdy poznat, jako měli dědeček s babičkou.“
„Jistě ji někdy poznáš. Její začátek již určitě prožíváš a až budeš starší, poznáš ji v celé její nádheře. Stejně jako tvůj dědeček nebo tví rodiče.“
„A stejně jako ty teto? Ty přece nemáš žádnou svoji lásku. Nebo ano?“
Její otázka mě znovu přivádí ke staré Trusildě a k pradávnému rituálu zasvěcení. K tajemství pravých léčitelů. Zde pravda být vyslovena nemůže. Snad pouze další přirovnání. „I já vnímám lásku. Jen trošku odlišně než obyčejní lidé. U léčitelek je to zkrátka jiné. My nemíváme rodiny a většinou ani partnery. Naší láskou je naše poslání. Naší rodinou jsou všichni ti, co potřebují naši pomoc. Nemocní nebo zranění, opuštění nebo umírající. Těm všem se ze všech sil snažíme pomoci. Svými znalostmi a uměním, svojí láskou. Tak, aby se, pokud je to možné, co nejdříve vrátili ke svým nejbližším.“
„Až budu velká, chtěla bych také pomáhat druhým. Mohla bych být třeba jako ty? Léčitelkou?“ usmívá se a přitom vůbec netuší, na co se zrovna zeptala. Mě ale ihned přeběhne po zádech mráz a s jistotou vím, že toto nikdy nepřipustím. Tohle by mi rodina nikdy neodpustila. A zvláště otec, který svoji vnučku nadevše miluje, protože mu tolik připomíná jeho ženu Deestre. Katrin a léčitelka. Takový osud by si pro ni jistě nikdo nepřál.
„Myslím, že raději ne. Pomáhat můžeš i jinak. K tomu přece nemusíš být léčitelkou. Dnes mi například můžeš pomoci uvařit dědečkovi něco dobrého k obědu. Přinesla jsem sebou čerstvě uloveného bažanta. Včera mi ho jeden lovec dal za to, že jsem jeho malému synkovi vyléčila ošklivě poraněnou nohu. Také mám sebou sušené švestky a bylinky jsem dědovi předevčírem přinesla k usušení. Někde by tu měly být.“
„Může láska někdy skončit?“ zeptá se ještě na závěr.
„A může se někdy stát, že slunce nevyjde?“ slyšíme za sebou novou otázku. Otáčíme se a spatříme, jak ve dveřích do srubu stojí můj otec. Opírá se o rám dveří a tiše nás pozoruje. Z jeho položené otázky usuzuji, že nás sleduje zřejmě už nějakou tu dobu a my jsme si ho vůbec nevšimli. Na jeho tváři však vidím spokojený úsměv. Pokud skutečně vyslechl alespoň část našeho rozhovoru, zřejmě jsem v jeho očích obstála a mé přirovnání ke sluníčku přijal za vyhovující. „Láska nemá žádný konec. Je věčná. Stejně jako to sluníčko, které tu s námi stále bude. A kdyby se přece jen někdy stalo, že slunce zmizí. Zmizí spolu s ním i vše ostatní. Nejenom láska, ale i veškerý život. A teď už pojďte holky dovnitř. Začínám mít hlad. Doufám, že jste mi nechali nějaký chléb se sýrem. Po tom včerejším vyprávění mi pořádně vyhládlo. Myslím, že k tomu bažantu najdu v komoře ještě pár zapomenutých brambor. Podívám se po nich, ale nejprve ta snídaně. A ty mi zatím jistě povíš, co je kde nového.“
Spí. Usnula mi schoulená na klíně. Když jsem ji přenášel do srubu a ukládal do postele, neprobudila se. Pouze něco nesrozumitelného z polospánku zamumlala. Zřejmě už se jí začal zdát nějaký sen. Ihned se stočila do klubíčka, jako malé kotě. Přikryl jsem ji peřinou a tiše odcházím z ložnice. Vydržela s napětím poslouchat celý, dlouhý příběh. Vždycky vydrží poslouchat. Je neúnavnou posluchačkou. Nepřerušuje vyprávění otázkami ani její pozornost neodbíhá do okolí. Mám dojem, že když začnu vyprávět, přestane pro ni okolní svět existovat. Hltá každé slovo, vnímá intonaci mého hlasu a každou dramatickou pauzu se mnou prožívá naplno. Snažím se vzpomenout si, jestli i naše vlastní děti byli takové. Mám ale pocit že nikoliv. Měli myslím také rádi mé příběhy, ale Katrin je v tomto jedinečná. Nebo to alespoň já beru nyní jinak, nějak intenzivněji.
Zítra budu muset trošku poklidit ve srubu a připravit pro vnučku vlastní postel. Dneska si vystačí s mojí a já se natáhnu na pohovce u krbu. Moc toho nejspíš stejnak nenaspím. Příběh oživil vzpomínky. Odvál pomyslný prach a zůstal jen čistý střípek z mého mládí. Jeden střípek z mnoha a přesto v něčem odlišný. Jeho hrany jsou i po letech ostré a zraňují a zároveň krása jeho plošek dokáže oslnit stejně, jako nejdokonalejší drahokam. Má mysl je nyní příliš zaplavena vzpomínkami. Příliš na to, abych dokázal usnout.
Znovu se vracím k tomu ránu. K ránu, kdy mi bylo dvacet tři let. V noci řádila prudká bouře. Nebyla to ta běžná bouřka, která se pomalu valí oblohou, a vy o ní víte dlouho dopředu. Tohle byla jedna z těch prudkých a nenadálých bouří, která dokáže člověka nepříjemně překvapit. Pokud vás taková bouře zastihne v otevřené krajině, máte zaděláno na pořádný problém. Večer o ní nebylo na nebi žádné viditelné znamení. Teprve v noci, když prudký vítr hvízdal v ulicích a lomcoval okenicemi, jsme se o ní dozvěděli. Naštěstí přišla pozdě v noci, kdy je většina lidí už v bezpečí domova a do rána zmizela někde daleko na severu.
Vypravili jsme se ještě s několika dalšími mladými muži k pobřeží. Po každé bouři je možnost najít spoustu užitečných věcí, které moře vyplaví na břeh a zanechá je svému osudu. Někdy je to jen hromada zlámaných prken a rozbitých škeblí, ale jindy se dají najít ještě použitelné kusy plachtoviny nebo sítí. Někdy najdete třeba pěkný kousek vzácné, perleťové mušle, které rostou ve velkých hloubkách a je velice obtížné je získat z moře. Tak proč nevyužít příležitost a nezískat vše, co nám moře poskytlo? A to nemluvím o vyložených pokladech, o kterých sní snad každý malý kluk. O truhlicích plných zlatých mincí. O zlatých soškách vykládaných drahokamy nebo o stříbrných špercích, které jistě museli nosit dávné čarodějky a vědmy. Takové klenoty se už sice dlouhá léta neobjevují, ale člověk to nikdy nevzdává. Nikdy člověk nemůže vědět, jestli zrovna tato bouře nevyplavila na břeh dávný poklad.
Z klukovských let jsem už sice vyrostl, ale přesto se blížím k pláži. Více než bájný poklad zlatých mincí bych rád našel něco užitečnějšího. Na pohádky totiž moc nevěřím. Takhle najít pořádnej kus platiny nebo titanu kdyby se mi podařilo. Ale to je asi jen zbožné přání. Občas moře vyplaví kousky těchto vzácných rud, ale to jsou jen valounky, ne větší než holubí vejce.
Procházíme společně po pláži, když v tom si všimnu, jak nedaleko od nás, za jedním větším skaliskem kdosi leží. Odsud není poznat, o koho jde. Snad nějaký noční pocestný, kterého bouře překvapila na cestě a skončil zde, na naší pláži. Přibíháme k němu. Třeba je zraněný a potřebuje naši pomoc. Ta noční bouře byla skutečně silná. Lehce v ní člověk mohl přijít ke zranění. Jde o někoho drobnější postavy, odhaduji, že nebude vyšší než 170 centimetrů. Má štíhlou, snad ještě dětskou postavu. Leží na hrudi, zamotaný do potrhané rybářské sítě a v prstech svírá okraj nějaké zubaté dřevěné desky. Možná nějaký podivný stůl, který v bouři přišel o nohy. Nehýbe se. Možná je mrtvý. Má na sobě nezvyklé oblečení, celé potrhané a ušpiněné. Na hlavě světlé vlasy a velikou ošklivou ránu, která začíná hned nad uchem a táhne se nejspíš až někam na obličej. Opatrně se snažíme odstranit sítě a několik rozlámaných prken. Snažím se ho co nejopatrněji převalit na záda a zkontrolovat, zda ještě dýchá. Nakonec se mi to podaří a já zůstávám několik okamžiků překvapeně zírat.
„Tak tomu říkám úlovek.“ Směje se kovářův tovaryš Tomas. „Vždyť je to holka.“
„Znáte ji někdo?“ ptá se Julián a dívá se po ostatních.
„Z městečka není. To bych ji určitě poznal. Navíc se koukněte, jak je oblečená. Takové hadry jsem nikdy neviděl.“ Odpovídá starostův syn Ondra a ostatní souhlasně přikyvují.
„Musí být asi z daleka. Žije vůbec? Briane, ty jsi k ní nejblíže. Podívej se, jestli dýchá.“ Praví Tomas a všichni napjatě čekají na moji odpověď.
Snažím se nahmatat jí puls na krční tepně, jak jsem to párkrát viděl dělat starou Trusildu. Pozoruji její hruď, jestli spatřím, jak se zvedá, ale asi jsem natolik rozrušen, že si nejsem jistý.
„Tak co? Dělej přece něco, ne?“ pobízí mě Julián.
„Chlapci, nechtě-li byste mě k ní raději pustit a přestat tady překážet? Takhle jí nemohu nijak pomoci. Tedy pokud není již pozdě.“ Její hlas nás dočista překvapí. Stará léčitelka Trusilda. No samozřejmě. Kdo jiný. Někteří lidé říkají, že Trusilda má dar předvídat budoucnost. Že vždy dokáže být v ten správný moment tam, kde je její pomoci nejvíce zapotřebí. Jiní říkají, že ona sama problémy přivolává. Ale vždy jen potichu, a když není nikde na blízku. Já ji mám celkem rád. Je sice trošku protivná a nevrlá, ale nikdy není škodolibá a nikdy by podle mě nikomu schválně neublížila. Je velice stará. Vlastně si nikdo nepamatuje starou Trusildu když byla mladší. Všichni ji znají jako nevrlou, starou babku, která vás ale dokáže postavit na nohy, ať už vás trápí cokoliv. Od dětské horečky až po vážná poranění, která se čas od času přihodí kameníkům nebo průzkumníkům. Všichni z městečka i z dalekého okolí ji znají po celý svůj život. Mnohým již pomohla a má-li někdo pomoci této zraněné dívce, nevím o nikom lepším.
Zvedám se zpátky na nohy a chci spolu s ostatními uvolnit pro léčitelku více místa. Ale Trusilda mě chytá za rukáv a zastavuje mě. „Ty tu Briane, zůstaň se mnou. Pomůžeš mi ji pak dopravit ke mně. A vy ostatní odsud zmizte, nechci, abyste mě civěli přes rameno a okouněli tady. Jenom byste mě rušili. A Tomasi, ty to vezmi domů pěkně z ostra. Potřebuji, abys sem přijel s povozem co nejdříve. Tak žádné lelkování! Nebudu tu čekat do oběda. Mazejte už!“
„Paní Trusildo, kdo to je?“ Ptám se dříve, než se plně začne věnovat zraněné dívce.
„Nemám ani páru, chlapče, kdo to je. Neznám ji.“
„Ale, vždyť vy znáte všechny obyvatele z širokého okolí. Musíte ji přece znát. Přece sem nespadla jen tak z ničeho?“
„Říkám ti, že ji neznám. Její přítomnosti jsem si všimla až v brzkých, ranních hodinách. Probudila mě ze spánku její potřeba a tak jsem sem ihned vyrazila. Řeknu ti zatím jen jedno. Nepochází z našeho ostrova.“
„Ale zachráníte ji, že ano?“ vyhrknu překotně a v zápětí cítím, jak mi začíná bušit prudčeji srdce.
Trusilda si mě pár vteřin pozorně prohlíží. Její pohled mnou projíždí a já si pomalu uvědomuji, že se zde děje něco zvláštního. Něco magického, co od základů změní můj život. „Možná ji zachráním. Možná by ale bylo lepší, nechat ji odejít. Co myslíš ty?“
Její otázka mě překvapuje. Jak to myslí? Copak záleží na mně, jestli ta dívka přežije svá poranění a vyléčí se anebo zda zemře? Ona je přece léčitelka a ne já. Nakonec sbírám odvahu a odpovídám: „Přál bych si, aby žila. Matka mě učila, že každý život je cenný a pokud mohu jakkoliv pomoci k její záchraně, tak prosím řekněte, co mám dělat.“
„Matka byla moudrá žena. Dobrá tedy. Tak se tedy podíváme, co pro ni můžeme udělat.“ Trusilda si sedá k dívce a přikládá ji dlaň levé ruky na čelo. Nezdá se, že by se cokoliv dělo. Minuty pomalu ubíhají, ale snažím se zůstat v naprostém klidu a nijak léčitelku nerušit. Na nedaleký kámen usedá racek a začíná si čistit peří. Na pláž se pomalu vrací život. Začínají se objevovat mořské želvy a hejno ptáků hledá ve vyplavených chaluhách cokoliv k snědku. Za chvíli slyším, jak směrem od městečka přijíždí Tomas s povozem. Právě, když se mu snažím mlčky naznačit, aby prozatím zůstal, kde je a nevyrušoval, Trusilda se zvedá. Vypadá najednou velice křehce, zdá se, že se sotva drží na nohou.
„Pojď, Briane, pomůžeš mi.“ Snažím se ji podepřít a pomoci ji, ale jemně se usměje a odhání mě slovy: „Ne mě, ty jeden troubo. Zvedni opatrně tu dívku a přenes ji na vůz. Já se o sebe dokážu postarat, ale ona je stále v hlubokém bezvědomí. Naštěstí. Jinak by totiž nesmírně trpěla bolestmi. Ztratila hodně krve. Má nejspíš zlomených několik žeber a ošklivě zlomenou pravou nohu. Ale s tím si poradím později. O tu ránu na hlavě jsem se již postarala a to ostatní snad může počkat až ke mně domů. Ale buď prosím velice opatrný. Nerada bych, aby má dosavadní snaha přišla vniveč. Její život stále visí na velice tenkém vlásku a jediná chyba by ji zanesla do míst, odkud bych ji už nemohla přivést nazpět. Myslím, že bude nejlepší, když ji naložíte na vůz i s tou deskou, na které leží. Tomas ti pomůže.“
Z cesty k Trusildině domku si toho mnoho nepamatuji. Vím jen, že ač jsme se snažili jet sebevíc šetrně, zlomená noha začala znovu krvácet. Trusilda nohu narychlo ovázala, ale začala nás víc a víc popohánět. Když jsme přijeli k domku, ve kterém Trusilda přebývá, když zrovna navštíví naše městečko, nastal další problém. Deska byla příliš velká a neprošla by dveřmi. Trusilda odešla narychlo upravit lůžko, na kterém ošetřuje své pacienty. Tomase poslala zpátky do kovárny. Cestou se měl zastavit i u nás a vyřídit matce, že se nejspíš pár dnů zdržím, aby neměla zbytečnou starost. Pak už nezbývalo nic jiného, než opatrně uchopit dívku do náručí a přenést ji co nejrychleji těch několik kroků do léčitelčina domku. Byla lehká jako pírko. Takto zblízka jsem si ji mohl lépe prohlédnout. Nemůže ji být víc jak 25 let, možná i méně. Pravděpodobně se ráda pohybuje venku, neboť její kůže je do bronzova opálená. Má štíhlou postavu a jemné rysy. Na rozdíl od většiny zdejších obyvatel, je její tvář nezvykle protáhlá. Připomíná mi prastaré kresby dávných čarodějek. Její vlasy jsou toho nejsvětlejšího žlutého odstínu, co jsem kdy viděl. Na slunci úplně září. Oči stále neotevřela, ale představuji si, že mají nádherně bronzový odstín, podobný její opálené kůži.
„Přestaň mi tu hochu snít a hejbni sebou! Jinak ji ztratíme!“ odsekne Trusilda a vrací mě zpátky na zem. Polévá mě studený pot. Noha jí stále ještě krvácí a obvazem prosakuje čerstvá krev. Její pokožka je čím dál bledší a já si náhle uvědomuji skutečnost, že ani neznám její jméno a možná se ho ani nikdy nedozvím.
„Paní Trusildo, s čím vám mohu pomoci? Ztratila už tolik krve. Myslíte, že ji dokážete zachránit?“
„Já sama ne. Ale ty bys možná mohl. Pokud to ovšem je tvé skutečné přání.“
Znovu spatřím v jejích očích ten podivný výraz. Chci vyhrknout, že jí se vším pomohu, ať bude chtít cokoliv, ale něco v jejím výrazu mě umlčuje. Ne. Nyní není čas na žádnou zbrklou odpověď. Teď se ode mě očekává vážná odpověď, možná nejzávažnější v mém dosavadním životě. Snažím se tedy zvážit všechny podstatné věci, co doposud znám. Těžce raněná dívka, která nepochází z našeho ostrova. Neznám ji, ale něco těžko popsatelného mi v hloubi duše napovídá, že pro mě bude nějak důležitá. Že nebyla náhoda, když skončila zrovinka na naší pláži, kde jsme ji našli. Nějaký tajemný hlas v mém nitru mi našeptává, že pokud dívce nyní nenabídnu veškerou svoji pomoc, svět pro mě už nikdy nebude takový, jaký má být. Také v očích Trusildy vidím jakési očekávání. Jakoby ani ona si nebyla jistá budoucností. Možná, že nakonec v naší budoucnosti neumí číst. Že je to jen nějaký trik, získaný dlouholetou praxí. Ale v jejím pohledu nalézám ještě něco. Nějaké varování či snad hrozba? Nevím. Asi začínám bláznit. Ale i kdyby. Nakonec se může jednat jen o obavy z nejistého výsledku léčení. A pokud tomu mohu jakkoliv pomoci, měl bych tuto šanci využít. Druhou již nemusím dostat. A pokud později nastanou nějaké problémy, poradím si s nimi, až přijdou. Tedy jestli přijdou.
„Ano. Je to mé skutečné přání. Udělej prosím vše, co můžeš, abys jí zachránila život. Jsem ti plně k dispozici.“ Pronesu vážným, klidným hlasem.
„Tušila jsem to. Jen doufám, že mám po ruce vše potřebné. Snad ano. Mnoho času nám už nezbývá. Její plamének života už téměř pohasl. Musíme ho spolu znovu rozdmýchat. Obnovit jeho sílu, aby měla dostatek sil k uzdravení. A k tomu potřebuji tebe, chlapče. Pojď, posaď se tady vedle do křesla a udělej si pohodlí. Připravím ti zatím čaj, po kterém si trošku zdřímneš. Vysvětlím ti, co přesně po tobě budu potřebovat, abys udělal. Chviličku tu počkej, hned jsem zpátky.“
Usedám tedy do velkého křesla a přemýšlím o tom, jak mohu pomoci, když budu spát. Copak ve spánku mohu nějak pomoci? Čekal jsem všechno možné. Od všemožných lektvarů a mastí, přes opravdová kouzla, která jako zázrakem zahojí všechny rány v jednom okamžiku. Čekal jsem, že budu třeba shánět nějaké vzácné ingredience. Ale že budu spát? To mi nedává smysl. Jak mohu pomoci s léčením ve spánku? Ani když budu vzhůru, tak nemohu být moc platný. S těží si umím ošetřit nějaké to drobné poranění. A teď se ode mě očekává, že zachráním život těžce zraněné dívce? Navíc ve spánku?
Něco z mých obav musela Trusilda vyčíst z mých očí, když se vrátila s čajem. „Klid chlapče. Nejdůležitější je si věřit. Nesmíš pochybovat o úspěchu! Pokud byť jen na okamžik zapochybuješ, naše snaha bude zbytečně vyplýtvána a další příležitost už nemusíme dostat. Čaj ti pomůže usnout. Nebude to ale běžný spánek, ten by nám skutečně nijak nepomohl. Až budeš připraven, sešlu na tebe jedno kouzlo. Kouzlo propojí tvůj plamen života s jejím. Bude potom na tobě, na tvé skutečné víře, abys dokázal předat část svého životního plamene a znovu rozdmýchal ten její. Nemohu ti s tím bohužel nijak pomoci. Na mě bude navázání spojení a jeho udržení po dostatečně dlouhou dobu. Pohlídám také, abys to náhodou nepřehnal. To by pak mohlo špatně dopadnout. Na tebe zbude pouze předání plamene života. Pamatuj si. Nejdůležitější je si věřit! Nesmíš to vzdávat. Možná to z počátku nebude jednoduché. Ale nesmíš to vzdávat a přestat věřit tomu, že to dokážeš. Závisí na tom její život. Tak na to nezapomeň a snaž se ze všech sil. Takže všechno jasné?“
„Ale jak mám ten plamen předat? A jak poznám, že se mi to daří?“ ptám se a hlavou mi začínají vířit i další nejasnosti. „Pokud jde o kouzlo, nemělo by vypadat nějak … já nevím, nějak velkolepěji než spánek?“
„Milý chlapče, opravdová kouzla nejsou takřka vidět. Pleteš si skutečná kouzla s pouťovými triky pro pobavení publika. Všiml sis snad na pláži nějakých kouzel?
„Ne, nevšiml. Ty jsi na pláži seslala nějaké kouzlo? Ničeho jsem si nevšiml. Jen jsi položila ruku na její čelo a to je vše. Nic jsi nedělala. Začínal jsem mít obavy, že jí už není pomoci.“
„No vidíš. Byl jsi ode mě sotva metr a nic jsi neviděl. A já přitom seslala kouzel hned několik. Jak myslíš, že bych jinak poznala, jaká má zranění? Musela jsem rychle rozlišit, která jsou závažná a která mohu odložit na později. Kouzlo tuhle práci udělá rychleji než tradiční metody. Navíc některá vnitřní poranění nejsou okem viditelná a přitom mohou být závažnější, než ty na první pohled zřejmá. Nejhůř na tom byla její hlava. Ta nesnesla žádná odkládání. Abych pravdu řekla, dalo mi to pořádně zabrat, než jsem dala vše do pořádku a bylo vše tak, jak má být. Dostat takovou šlupku do hlavy jiný, jistě by byl už dávno mrtvý. Ale tahle dívka má zřejmě pořádně tvrdou hlavu. Takže si pamatuj, že skutečné kouzlo nemusíš vidět. Musíš hlavně věřit, že funguje.“
„No dobrá, máš pravdu. Takhle jsem se na to nikdy nedíval. Ale já netuším, co mám dělat, nikdy dříve jsem se o nic podobného nepokoušel.“ Pravím stále s mírnou dávkou zoufalství v hlase.
„Všechno je jednou poprvé. Pořádný trénink by určitě nebyl k zahození a mohl by ti pomoci. Bohužel trénink chce čas a to je luxus, který si nyní nemůžeme dovolit. Řiď se svým citem a věř si. Zkus si třeba představit, že jsi mrak plný deště a ona je suchá, vyprahlá pustina. Jen tvůj déšť ji může zachránit. Zkus tedy na ni zkrátka zapršet. Uvidíš, že to nebude tak těžké, jak ti to nyní připadá. Já pohlídám, aby tvůj déšť dopadl na správné místo, aby na pustině vyrostl nový, ovocný sad a aby ses nám tu celý nevypršel. Takže jsme dohodnuti? Nedáš si tu, chlapče, u mě trošku výborného čaje?“
Její slova a neobyčejný smysl pro humor i v takto závažné situaci mě nakonec uklidňují a já souhlasím. Pomalu usrkávám čaj a cítím, jak mi těžknou víčka, a propadám se do zvláštního snu.
Omlouvám se, ale zdejší prostředí mi nepřijde ideální. Nemám zde dobrý pocit a tak se raději přesunuji mimo zdejší klima. Pokud vás však tyto první střípky zaujali a chtěli by jste znát další, jste srdečně zváni na další ochutnávky, které budou postupně následovat a to již výhradně ZDE.
Pokud by někoho zajímalo, čím jsem si zasloužil 2. místo v soutěži povídek, tak zde je původní, nezkrácená část v češtině. Kompletní verzi naleznete na wattpadu, jde o kapitolu "Nečekaná návštěva". Odkaz v předchozí zprávě (ke čtení je nutná registrace).
***
Hlouček dětí se shromáždil na horní palubě Excelsioru. Jejich oči těkají z místa na místo. Z jednoho předmětu na druhý, ještě zázračnější než ten předchozí. Vše je pro ně nové, kouzelné a ze všeho přímo dýchá dálka a dobrodružství. Kapitánka Sonya Graham je vzala na palubu na krátkou prohlídku a slíbila jim, že si mohou vybrat příběh, který chtějí slyšet. Ale kolem je toho tolik, že jim všechny ty zázraky dočista vzaly řeč. Minuty ubíhají. Dětské oči hltají vše kolem sebe. Často snili o tomto okamžiku, ale když se najednou sen stal skutečností, nevědí co říct. Na co se zeptat? Kolem je toho přece tolik! Kde tedy začít?
„Co je to za obrovské růžové kameny? Odkud jsou?" otázka zazní do ticha, pronesená asi desetiletým klučinou.
„Výborně. Dobrá otázka. Ty jsi Roderik, syn Deestre, nemám pravdu?"
„Ano prosím. Mamka nám o vás vyprávěla. Jak jste tu byla před lety a jak jste se spolu seznámily."
„Začneme tedy vyprávěním právě o těchto krystalech. Vždyť kdyby jich nebylo, neexistoval by ani Excelsior a nebyly by vůbec žádné příběhy. Jsou pro provoz vzducholodě velmi důležité," odpoví kapitánka.
Děti se na její pokyn usazují přímo na palubu a vytváří kolem ní kroužek. Paluba se v mírném vánku jen lehce pohupuje a je slyšet jen jemné ševelení a tichý chod okolních strojů. Děti napínají uši, aby jim neuteklo jediné slovíčko.
„Existuje jedno hodně vzdálené místo. Je úplně jiné, než váš ostrov. Je totiž složené ze spousty větších i menších ostrůvků. Nejpodivnější ale je, že ty ostrůvky neobklopuje žádné moře, ale jenom čistý vzduch. Ty ostrůvky se v něm vznášejí. Umožňují jim to podobné krystaly, jako vidíte zde na vzducholodi. Každý ostrůvek je díky krystalům nadnášen. Lidé se z jednoho ostrůvku na druhý dostávají buď pomocí můstků, nebo za pomoci nejrůznějších létajících strojů. A malý nezbedové, což vy určitě nejste, občas i přeskakují z jednoho ostrůvku na druhý. Ale je to velmi nebezpečné! Kdyby se zřítili dolů, už by je nikdy nikdo nenašel, nadobro by se ztratili.
Já jsem se na jednom takovém ostrůvku narodila a vyrůstala jsem tam. Naučila jsem se o těchto krystalech úplně vše a s pomocí dalších moudrých lidí jsme společným úsilím vyrobili tuto vzducholoď. Je to největší létající stroj, co byl kdy vyroben. Krystaly ale nevyužíváme jenom k tomu, aby se udržel Excelsior ve vzduchu. Díky jejich kouzelným vlastnostem můžeme cestovat i na velmi vzdálená místa a objevovat neznámé kraje. Například i váš ostrov.
Nebýt těchto krystalů, nemohla bych vás přiletět navštívit a nebýt moudrých lidí, kteří mi pomáhali se stavbou, neseděli bychom tady společně na této palubě. Je tedy důležité se učit. Neboť díky znalostem, které se naučíte, můžete nakonec uskutečnit i svoje sny. Pojďte blíž, rozdám vám každému na památku jednu drobnost, která vám bude připomínat dnešní den a tento příběh."
Sonya z malého váčku, který má zavěšený na opasku, vytahuje hrst malých, růžových krystalků. Nejsou větší než fazole, ale v dětských očích nabývají nedozírné velikosti. Jak si krystalek tisknou v dlani, jejich dětská představivost odlétá na to nejúžasnější dobrodružství.
„Neuletí nám?" ptá se jedna malá holčička.
„Ne, nebojte. Samotný krystal neumí létat. Můžete si ho schovat mezi své poklady nebo třeba poprosit své rodiče, aby vám ho přidělali na řetízek a vy ho měly neustále při sobě. Teď už ale pojďte, mladí dobrodruzi, je čas se vrátit zpátky na zem a k rodičům. Za chvilku bude tma a mě čekají ještě nějaké povinnosti. Další příběhy si musíme nechat na jindy," pronáší na závěr Sonya a odvádí děti zpátky k jejich rodičům.
***