22. 7. 2013 - část 3, stále ještě neukončující den 22.7.
Quote:
Nechtěl jsem to udělat, ale pak jsem to přeci jen udělal. Literární tvorba je v mnohém podobná čokoládě.
Stoupatko učinil váhavý krok vpřed. Ravise se naježil a nůž vytvořil na Linergiině krku nízkou rýhu. Bylo jasné, že to myslí vážně a že rozmlouvat s ním o odložení nože nemá valného významu.
"Dobře, dobře..." uklidňoval Stoupatko, "nebude ti vadit, když se posadím?"
"Zůstaň kde jsi," procedil zkrz zuby Ravise, "nemám dnes dobrý den."
To Linergie a částečně i Stoupatko věděli moc dobře. To, co však Linergie vůbec nechápala, bylo, proč si začal vzpomínat. S tou dávkou, co dostal, měl být ještě dva dny vláčný jako chlebové těsto. Vůbec neměl přemýšlet - natož si začít vzpomínat! Tyto myšlenky zastavil až nůž, tlačící na krk takovou silou, že stačil sebemenší pohyb a její život by dospěl k předčasnému, nepříliš veselému konci.
Musím ho nějak rozptýlit, napadlo Stoupatka. Když ho zabavím, Linergie se postará o zbytek. Párkrát přešlápl na místě.
"Zůstaň tam, Stoupatko!"
"Nech si to vysvětlit. Nebo mě nech se aspoň posadit. Už mě nebaví tu postávat." Jeho hlas zněl unaveně, nezúčastněně.
Ravise věděl, že se chová neslušně, ale na tom pramálo záleželo ve chvíli, kdy někomu držel nůž u krku. "Ne," pronesl tvrdě, "zůstaň tam."
"Vážně mě to nebaví," odporoval Stoupatko, "když to vyřešíme spolu, nikomu se nic nestane a nikdo se nic nedozví."
Učinil vstřícný krok vpřed, který byl pro něj osudný. Ravise, vykládajíce si to jako nenápadné přiblížení, už necítil potřebu ho znovu varovat. Jeho pravá ruka, držící nůž a bránící Linergii se do blížící se potyčky zapojit, se rychle přesunula na úroveň pasu. Poslední krok vpřed ukončila ona ruka prudkým vymrštěním vpřed a vypuštěním nože.
Linergie začala konat ihned potom, co přestala cítit nůž na svém krku. Snažila se rozvzpomenout na těch několik slov, ale byla příliš otřesena událostmi, než aby stihla Raviseho zastavit. Ten stačil mezitím vrhnout nůž směrem na Stoupatka, a to dost přesně. Ten se s chroptěním sesunul na zem a Ravise ho následoval hned další okamžik.
Kde jsme nechali Mortymera a Fatale? Vraťme se teď v čase do chvíle, kdy zlomený Mortymer odpustil Fatale lynčování.
"Pojď, drahý, půjdeme se projít. Tam dolů k potoku..." Zamyšlená Fatale nepostřehla drobnou změnu v Mortymerově chování.
"Dobře, lásko." Slova nadmíru vhodná, ale do tónu Mortymerova hlasu se najednou zase vmísil vzdor. Sice téměř neznatelný, ale byl tam.
Zaujati hovorem přeslechli další postavu, kradoucí se za nimi. Mluvili o tom a o onom, až na jednom paloučku se Mortymer zastavil. Fatale i ona tajemná postava se polekaně rozhlédli a ustaly v chůzi.
"Fatale, co jsi mi to udělala? Jak jsi mi mohla způsobit takovou bolest?"
Fatale nevylekala slova, která rozhodně nemohla čekat, tak jako jejich tón. Mortymer mluvil sice příčetně, ale dost prudce. Na to od něj nebyla zvyklá - ne potom, co ho dokázala zlomit.
"Co jsem ti udělala já? A co ty, ty... Způsobit psychickou bolest je daleko horší! Mě to bolelo hodně a dlouho, po každé z těch tvých aférek!"
"Tady mi ještě prosakuje krev! Jak můžu žít v tomhle!?"
Po vyřčení této poslední věty zatoužila i ona skrytá a maskovaná postava vložit se do hovoru. Nebude muset, uchechtla se. Nasadila si kápi a nehledě na probíhající hádku šla k nim. Z pouzdra vytáhla zdobený nůž, nůž, jehož posláním bylo být tím posledním, co projde člověku hlavou. Přistoupila k Mortymerovi zezadu a hrdelním hlasem pronesla jediné slovo: zemřeš. Jediným ladným, zřejmě dlouho trénovaným pohybem zarazila nůž do měkké kůže na krku. Nůž projel svaly a cévami až do míchy tam, kde se stýká s mozkem. Smrt rychlá a zaručená. Mortymer stačil zachroptět jediné slovo - strach. Nohy se mu podlomily v kolenech. Ruce už se nezvedly, aby utlumily pád. Viděl jen na smrt vystrašenou Fatalinu tvář, jak mizí v záplavě šedivých odstínů, přecházejících v černou, laskavou černou, která milosrdně přikryla všechno kolem. Zemřel, aniž viděl svého vraha. Ale zemřel svobodný, zbavený přílišného vlivu Fatale, ženy, která ho dokázala zlomit. Zemřel s nenávistí k ní, což je ta největší svoboda.
Fatale s křikem pozorovala Mortymerovu smrt. Ohlédla se za postavou v kápi, s obavou teď už o svůj život. Mortymerův vrah neměl v úmyslu se na místě činu dále zdržovat. Odběhl k podrostu, kde zmizel z Fatalina zorného pole. Ta se, stále křičíce, rozběhla směrem k vesnici.
Vrah s tím zřejmě počítal. Vrátil se k mrtvole, svůj nůž z ní vytáhl, pečlivě, avšak svižně očistil a na pár pergamenů kápl po třech kapkách Mortymerovy krve. Jeden nechal mrtvole v ruce, ostatní sroloval a strčil za plášť. Potom teprve odešel směrem k potoku, ve kterém se dlouhou dobu brodil, než vylezl opět na pevnou zem.
Fatale doběhla do vesnice ve chvíli, kdy se na zem zhroutili další dva naši hrdinové - Stoupatko a Ravise, ten prvně jmenovaný už navždy. Proto Linergii tak vyděsil Fatalin křik.
"Pomóc, je mrtvý!"
Obyvatele se začli sbíhat k plačící Fatale. Nikdo neměl tolik odvahy, aby jí utěšil v objetí.
"Kdo?"
"M-M-Mortymer. Postava v kápi - nůž - zezadu. Mrtvý. Utekl." Fatale nebyla natolik při smyslech, aby mohla převyprávět celý příběh, "Dole, palouk u řeky."
"Půjdeme se podívat, třeba toho vraha chytíme," navrhl jeden ze sousedů. Všichni se rozutekli do svých domů, někteří pro výzbroj, někteří ze strachu. Deset lidí Fatale jako eskorta snad poslouží.
Linergie se musela postarat o obě těla. Raviseho uložila zpátky do postele, kterou neměl opustit ještě nejméně další den, Stoupatka do hrubého pytle. Ještě dnes večer ho - pod pláštěm noci - odnese hluboko do lesa a tam ho pohřbí. Nezkoušela ho oživovat, rána, byť jediná, byla příliš vážná, než aby byla naděje. Ale tělo se nesmí najít, to si umínila. I když je Stoupatko po smrti, tušila, že udat Raviseho by znamenalo zkázu. Nějakým způsobem zkázu. Byl to jen neurčitý pocit - ale za svá léta se naučila nejvíce důvěřovat právě těmto pocitům.
Ohledání Mortymerovy mrtvoly netrvalo dlouho. Nebylo co řešit, tohle by Fatale rozhodně nezvládla. Pozornost všech se brzy stočila k záhadnému pergamenu se třemi kapkami krve. Co to může znamenat? Je to vzkaz, vysvětlení, nebo něco úplně jiného? Nechal ho tady vrah, snad aby je svedl se stopy? Otázky se rojily jedna přes druhou, ale žádné uspokojivé odpovědi se neobjevily.
"Inforumujeme stráž. Zavedeme ozbrojené hlídky - přes den i přes noc. Vycházet mimo vesnici je teď nanejvýš nebezpečné." rozhodl jeden z můžů, doprovázejících Fatale. Nikdo mu nedoporoval, a tak se vrátili zpátky do vesnice i s mrtvým tělem, poté co jeho polohu označili na zemi.
Nastávají zlé časy.