22. 7. 2013 - část 3, stále ještě neukončující den 22.7.
Quote:
Nechtěl jsem to udělat, ale pak jsem to přeci jen udělal. Literární tvorba je v mnohém podobná čokoládě.
Stoupatko učinil váhavý krok vpřed. Ravise se naježil a nůž vytvořil na Linergiině krku nízkou rýhu. Bylo jasné, že to myslí vážně a že rozmlouvat s ním o odložení nože nemá valného významu.
"Dobře, dobře..." uklidňoval Stoupatko, "nebude ti vadit, když se posadím?"
"Zůstaň kde jsi," procedil zkrz zuby Ravise, "nemám dnes dobrý den."
To Linergie a částečně i Stoupatko věděli moc dobře. To, co však Linergie vůbec nechápala, bylo, proč si začal vzpomínat. S tou dávkou, co dostal, měl být ještě dva dny vláčný jako chlebové těsto. Vůbec neměl přemýšlet - natož si začít vzpomínat! Tyto myšlenky zastavil až nůž, tlačící na krk takovou silou, že stačil sebemenší pohyb a její život by dospěl k předčasnému, nepříliš veselému konci.
Musím ho nějak rozptýlit, napadlo Stoupatka. Když ho zabavím, Linergie se postará o zbytek. Párkrát přešlápl na místě.
"Zůstaň tam, Stoupatko!"
"Nech si to vysvětlit. Nebo mě nech se aspoň posadit. Už mě nebaví tu postávat." Jeho hlas zněl unaveně, nezúčastněně.
Ravise věděl, že se chová neslušně, ale na tom pramálo záleželo ve chvíli, kdy někomu držel nůž u krku. "Ne," pronesl tvrdě, "zůstaň tam."
"Vážně mě to nebaví," odporoval Stoupatko, "když to vyřešíme spolu, nikomu se nic nestane a nikdo se nic nedozví."
Učinil vstřícný krok vpřed, který byl pro něj osudný. Ravise, vykládajíce si to jako nenápadné přiblížení, už necítil potřebu ho znovu varovat. Jeho pravá ruka, držící nůž a bránící Linergii se do blížící se potyčky zapojit, se rychle přesunula na úroveň pasu. Poslední krok vpřed ukončila ona ruka prudkým vymrštěním vpřed a vypuštěním nože.
Linergie začala konat ihned potom, co přestala cítit nůž na svém krku. Snažila se rozvzpomenout na těch několik slov, ale byla příliš otřesena událostmi, než aby stihla Raviseho zastavit. Ten stačil mezitím vrhnout nůž směrem na Stoupatka, a to dost přesně. Ten se s chroptěním sesunul na zem a Ravise ho následoval hned další okamžik.
Kde jsme nechali Mortymera a Fatale? Vraťme se teď v čase do chvíle, kdy zlomený Mortymer odpustil Fatale lynčování.
"Pojď, drahý, půjdeme se projít. Tam dolů k potoku..." Zamyšlená Fatale nepostřehla drobnou změnu v Mortymerově chování.
"Dobře, lásko." Slova nadmíru vhodná, ale do tónu Mortymerova hlasu se najednou zase vmísil vzdor. Sice téměř neznatelný, ale byl tam.
Zaujati hovorem přeslechli další postavu, kradoucí se za nimi. Mluvili o tom a o onom, až na jednom paloučku se Mortymer zastavil. Fatale i ona tajemná postava se polekaně rozhlédli a ustaly v chůzi.
"Fatale, co jsi mi to udělala? Jak jsi mi mohla způsobit takovou bolest?"
Fatale nevylekala slova, která rozhodně nemohla čekat, tak jako jejich tón. Mortymer mluvil sice příčetně, ale dost prudce. Na to od něj nebyla zvyklá - ne potom, co ho dokázala zlomit.
"Co jsem ti udělala já? A co ty, ty... Způsobit psychickou bolest je daleko horší! Mě to bolelo hodně a dlouho, po každé z těch tvých aférek!"
"Tady mi ještě prosakuje krev! Jak můžu žít v tomhle!?"
Po vyřčení této poslední věty zatoužila i ona skrytá a maskovaná postava vložit se do hovoru. Nebude muset, uchechtla se. Nasadila si kápi a nehledě na probíhající hádku šla k nim. Z pouzdra vytáhla zdobený nůž, nůž, jehož posláním bylo být tím posledním, co projde člověku hlavou. Přistoupila k Mortymerovi zezadu a hrdelním hlasem pronesla jediné slovo: zemřeš. Jediným ladným, zřejmě dlouho trénovaným pohybem zarazila nůž do měkké kůže na krku. Nůž projel svaly a cévami až do míchy tam, kde se stýká s mozkem. Smrt rychlá a zaručená. Mortymer stačil zachroptět jediné slovo - strach. Nohy se mu podlomily v kolenech. Ruce už se nezvedly, aby utlumily pád. Viděl jen na smrt vystrašenou Fatalinu tvář, jak mizí v záplavě šedivých odstínů, přecházejících v černou, laskavou černou, která milosrdně přikryla všechno kolem. Zemřel, aniž viděl svého vraha. Ale zemřel svobodný, zbavený přílišného vlivu Fatale, ženy, která ho dokázala zlomit. Zemřel s nenávistí k ní, což je ta největší svoboda.
Fatale s křikem pozorovala Mortymerovu smrt. Ohlédla se za postavou v kápi, s obavou teď už o svůj život. Mortymerův vrah neměl v úmyslu se na místě činu dále zdržovat. Odběhl k podrostu, kde zmizel z Fatalina zorného pole. Ta se, stále křičíce, rozběhla směrem k vesnici.
Vrah s tím zřejmě počítal. Vrátil se k mrtvole, svůj nůž z ní vytáhl, pečlivě, avšak svižně očistil a na pár pergamenů kápl po třech kapkách Mortymerovy krve. Jeden nechal mrtvole v ruce, ostatní sroloval a strčil za plášť. Potom teprve odešel směrem k potoku, ve kterém se dlouhou dobu brodil, než vylezl opět na pevnou zem.
Fatale doběhla do vesnice ve chvíli, kdy se na zem zhroutili další dva naši hrdinové - Stoupatko a Ravise, ten prvně jmenovaný už navždy. Proto Linergii tak vyděsil Fatalin křik.
"Pomóc, je mrtvý!"
Obyvatele se začli sbíhat k plačící Fatale. Nikdo neměl tolik odvahy, aby jí utěšil v objetí.
"Kdo?"
"M-M-Mortymer. Postava v kápi - nůž - zezadu. Mrtvý. Utekl." Fatale nebyla natolik při smyslech, aby mohla převyprávět celý příběh, "Dole, palouk u řeky."
"Půjdeme se podívat, třeba toho vraha chytíme," navrhl jeden ze sousedů. Všichni se rozutekli do svých domů, někteří pro výzbroj, někteří ze strachu. Deset lidí Fatale jako eskorta snad poslouží.
Linergie se musela postarat o obě těla. Raviseho uložila zpátky do postele, kterou neměl opustit ještě nejméně další den, Stoupatka do hrubého pytle. Ještě dnes večer ho - pod pláštěm noci - odnese hluboko do lesa a tam ho pohřbí. Nezkoušela ho oživovat, rána, byť jediná, byla příliš vážná, než aby byla naděje. Ale tělo se nesmí najít, to si umínila. I když je Stoupatko po smrti, tušila, že udat Raviseho by znamenalo zkázu. Nějakým způsobem zkázu. Byl to jen neurčitý pocit - ale za svá léta se naučila nejvíce důvěřovat právě těmto pocitům.
Ohledání Mortymerovy mrtvoly netrvalo dlouho. Nebylo co řešit, tohle by Fatale rozhodně nezvládla. Pozornost všech se brzy stočila k záhadnému pergamenu se třemi kapkami krve. Co to může znamenat? Je to vzkaz, vysvětlení, nebo něco úplně jiného? Nechal ho tady vrah, snad aby je svedl se stopy? Otázky se rojily jedna přes druhou, ale žádné uspokojivé odpovědi se neobjevily.
"Inforumujeme stráž. Zavedeme ozbrojené hlídky - přes den i přes noc. Vycházet mimo vesnici je teď nanejvýš nebezpečné." rozhodl jeden z můžů, doprovázejících Fatale. Nikdo mu nedoporoval, a tak se vrátili zpátky do vesnice i s mrtvým tělem, poté co jeho polohu označili na zemi.
Nastávají zlé časy.
Zákulisí - Osadnická subkultura
Tvořit něco pro naší "subkulturu" je dost těžké - zvlášť, když je člověk (pokud vím), jediný. Na druhou stranu, nestěžuji si. Například během vydávání komixu xkcd s názvem Time (Čas) se na příslušném vláknu fora se objevila nová časová jednotka, poezie, vtípky, díl dostal i svou wiki a dvě náboženství. Tak šílení zase nejsme (i když... :))
Dost mi u toho pomáhá klidné místo. Nejde o to, kde sedím, ale co slyším. Kavárna je prý ideální. Pokud chcete s sebou tahat jednu kapesní, doporučuji Coffitivity. Stačí zavřít oči a člověk si opravdu připadá jako v kavárně a jako opravdový spisovatel. Potřebuji snad něco víc?
Ano. Chci "realitu".
Quote:
Odložila něco na pracovní desku a vrátila se k raněnému. Ravise věděl, že nadešel jeho čas. Když se nad něj naklonila, aby zkontrolovala jeho rameno - shodou okolností to dál od ní - strhl jí dolů a na krk položil nůž.
(1.2 Přežil svou smrt)
Když jsem tohle vymýšlel, vžil jsem se do "své" postavy úplně. Lehnul jsem si na postel, tak, jak bych ležel se zraněným ramenem. Pod sebe jsem schoval nůž a zavřel oči. Jako bych svou ošetřovatelku viděl. Naklání se na mě - jak bych jí nejlépe strhnul dolů? Zvládnu ji pak udržet dole a dát jí nůž na krk - doslova? Snad půl hodiny jsem ležel a tenhle kousek prožíval znovu a znovu.
Snad alespoň někteří z nás nejsou tak šílení. Nebo můžeme začít tvořit osadnické náboženství (je někdo proti? :)) a na globalu si příště zvolíme krále Damiena. A Petruška dvacátá půjde od válu. Jestli tam potkám i bratrance Theodora, klepne mě.
Ravise
22. 7. 2013 - už pomalu končíme
Quote:
Je to menší, ale akcí nabitý díl. Pak nás čeká ještě jeden, opravdu miniaturní a možná, že opustíme vesnickou éru. Ale nepředbíhejme.
A vraťme se zase zpátky do Linergiina domu. Ravise i Stoupatko leží na zemi a ten druhý už nikdy nevstane. Ačkoliv byl Ravise převážně v právu, šlo o čistou vraždu, a tak bylo nutné zbavit se těla.
Všichni zmizeli do svých domů, nebo ti odvážnější doprovázet Fatale. Ideální okamžik. S jistými obtížemi si přehodila pytel přes rameno a vydala se do lesa. Věděla o opuštěném vlčím doupěti, kam bude možné tělo odložit alespoň na nezbytnou dobu a vchod zamaskovat. Nevěděla pořádně, proč pomáhá krýt vraždu.Cosi jí našeptávalo, že to tak má být, a že když se jí nepodaří Raviseho zachránit, dopadne to velice špatně. Její úkol jí pomohl zbavit se všech "morálních" otázek.
Pokaždé, když zapraskala větvička v okolí, ztuhla. Rozhlédla se kolem, jestli jí někdo nesleduje. Po dlouhé a strachuplné cestě se dostala konečně až k jeskyni. Položila tělo jemně na zem, pohlédla do zavřených očí a v duchu se rozloučila.
"Buď sbohem, starý příteli." Není čas na slzy. Energicky začala shromažďovat větve a listí. O tomhle brlohu nikdo neví, tělo tu bude alespoň prozatím, než se všechno uklidní, v bezpečí. I když jeho zmizení se tím nevyřeší. Neměla nejmenší ponětí, jak naložit s tímhle problémem, ale rychle jí mělo být pomoženo.
Fatale už od Mortymerovy vraždy nevycházela z domu. Trvalo pár dní, než počáteční vzrušení opadlo, hlídky už se nedržely tak ostražitě a na celou událost se začalo pomalu zapomínat. Do této letargie neupadla celá vesnice. Linergie pořád nevěděla, co se Stoupatkovým tělem a Ravise, kterému stále nepovolila odchod do domácího ošetřování, nesměl o ničem vědět. I tak měl svých starostí dost, Mortymerova vražda mu snad jako jedinému nedávala spát. Jeho paměť už byla několikrát pozměněna, ale z jeho povahy a instinktů přežilo úplně všechno. A i ze vzpomínek toho přežilo víc, než Linergie myslela, a mnohem víc, než doufala.
Nikdo ostatní se o Stoupatkův osud nezajímal. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, byl vyhlášený svou trpělivostí při lovu a často se nehnul z místa i několik dní. Ale ani o Mortymerovu smrt se nestaralo víc myslí, než jedna, ta Raviseho. A to přestože i ostatním mohlo jít o uhájení svých životů. Muži přistupovali k hlídkové povinnosti více či méně laxně a ani šetření královské stráže nepřineslo byť jediný paprsek světla.
Čas pomalu plynul dál a Fatale se začala objevovat u oken. Nejdříve jednou, dvakrát, jakoby náhodou. Ale čím dál, tím víc. A potom přišel ten zlom, kdy poprvé otevřela dveře a dala se do řeči s kolemjdoucími. Strach jí postupně úplně opustil.
Den na to už ze svého domu vyšla pár kroků ze dveří. Slunce ji oslnilo a ona si před ním zakryla pobledlou tvář rukou. Nebyla jediná. I Ravise se podle Linergie zotavil již natolik, aby mohl vstát z postele. Šel po návsi pomalým krokem pod starostlivým dohledem své ošetřovatelky. Ztěžka, ale nesmírně rád pokládal nohu za nohou a vychutnával si pocit volného pohybu, přihmuřuje přitom oči před oslnivými slunečními paprsky..
Pohlédl na Fatale a uvědomil si další kousek své paměti. Další vzpomínka, uložená v nevědomí se přesunula a Linergiino snažení bylo o další kousíček zbytečné.
"Jsem rád, že už zase stojíš na nohou," prozradil nevědomky Linergii nabylou vzpomínku.
"Pořád se trochu bojím. Ale lidi ve vesnici jsou tak obětaví," usmála se, "když jde o důležitou věc," pronesla v přímém rozporu s tím, co sama zažila.
Oba dva, zabráni do hovoru, přehlédli přichod zamaskovaného člověka, Šel pomalu, s hlavou skloněnou, přímo kolem Raviseho a Fatale. Nenápadný pohyba a obezřetné chování ukazovalo na velice závažný úkol. Rychlý krok a znak na zápěstí - to je někdo ze sekty, která má na svědomí Mortymerův život! Přišli snad zabít někoho dalšího? Asi ano - v jeho ruce se leskne nůž. Nebo spíš - v její? Ruka je spíše drobná, a z pod kápě sem tam vidět delší vlas.
První si vetřelce všiml Ravise. Na okamžik se zarazil, ale ihned navázal na přetrženou větu a jen pár gesty upozornil ostatní na postavu v kápi. Ta zřejmě poznala, že je prozrazena. Její krok přešel v běh a jen tak-tak, že se trefila do dveří, když proběhla kolem Fatalina domu. Nožem na ně přišpendlila jakýsi pergamen se třemi skvrnami. Třemi kapkami krve! Nyní již zřejmě bezbranná utíkala rychle pryč, do bezpečí lesa. A hned za ní Fatale s Ravisem, následováni Linergií.
"Ravise, vrať se! Ještě není čas, abys mohl takhle běhat!"
"Mortymer, vrah, Fatale, varování," supěl Ravise, "chytit!"
Tenhle kratičký rozhovor byl pro jeho pronásledování osudný. Jak se soustředil na mluvevní a na svůj cíl, mizející v křovinách, přehlédl kořen starého, statného smrku a ve vteřině byl rozpláclý na zemi. Úlekem na okamžik strnul, a ten jediný okamžik rozhodnul. Už se nestačil zvednout a dát se zase do běhu. Linergie k němu hbitě přiskočila a chytila ho za ruce.
"Ne, je to příliš nebezpečné! Zvlášť ve tvém stavu!"
A tak mohl Ravise jen sledovat, kterak obě postavy mizí v dálce mezi stromy. Nezbylo mu než se vrátit a cestou si vyslechnout kázáníčko od Linergie.
Pokračování - časem :)
22. 7. 2013 - a končíme první éru
Quote:
Nakonec tak krátký není. Čtěte pečlivě, jsme na konci jedné éry. Kdo ví, kam se příběh vyvine.
Fatale se do večera nevrátila. Kdo ví, jestli jí tajemná osoba dokázala uniknout nebo jestli došlo k boji, a kdo z něj vyšel vítězně. A překvapivě - ani tohle nevyburcovalo osazenstvo vesnice. Tedy kromě jednoho muže. Když se smrákalo, odešel z vesnice jen s malým batohem na zádech. Nikdo se o to nestaral víc, příští ráno přineslo více vzrušující události.
S východem slunce dorazila královská stráž. Ne dva či čtyři strážci, jak bylo jindy zvykem, ale hned celých šestnáct, po zuby ozbrojených a nevrlých strážců. Postavili se ke všem cestám z vesnice a dva vešli na náměstí.
"Jsme tu kvůli tomu incidentu ze včerejška. Hledáme tři lidi - Raviseho, Fatale a Linergii."
V davu to zašumělo. Tu a tam se ozvaly hlasy.
"Fatale byste tu hledali marně. Včera zmizela, když utíkala za kýmsi v kápi," řekl nahlas někdo z davu.
"Ravise, Linergie?" Stráže na nepřítomnost Fatale viditelně nereagovaly.
"Tamten dům." Strážím se přeci jen neodporovalo, i když byla cítit nevole k jejich přítomnosti. Nebylo to nepochopitelné, zvlášť poté, co nedokázali objasnit Mortymerovu smrt.
Oba dva došli k zmíněnému domu a jeden z nich zabušil pěstí na dveře.
"Ravise, Linergie, jste předvoláni k výslechu. Jdeme."
Zevnitř se nejprve ozvalo zaklení, poté zívnutí a ve dveřích se objevila Linergiina hlava.
"Kam jdeme?"
"Do královského města, k soudu."
"Nepřipadá v úvahu. Kdyby šlo jenom o mě, tak půjdu, ale Ravise by tu cestu nemusel vydržet."
"Nemusel vydržet?"
"Byl těžce zraněn. Nemůžu to po něm chtít."
"To je v pořádku, pánové, já to zvládnu. Jen to bude asi chvíli trvat."
Linergie pohlédla na Raviseho, poté na stráže a pak protočila oči v sloup. Mám já to zapotřebí, mumlala si pro sebe, ale neodporovala. Strážím se přeci jen neodporuje.
Vyšli ven a stráže je ihned rozdělili a obklopili. Poté je vyvedli z vesnice. Nedovolili jim mluvit, rozhlížet se, nic. Mohli jenom jít a doufat, že jde opravdu jen o svědecké podání vysvětlení, ať už k čemukoliv. Ani s přestávkou se nedalo s největší pravděpodobností počítat, ale Linergii bylo útěchou alespoň to, že na Raviseho vidí a může svým krokem, byť jen trochu, regulovat rychlost, kterou jdou. Ve městě minuli budovu soudu a šli až k paláci. Ani pro jednoho to nebyl příjemný pocit. Pod palácem bylo místo, o němž se zmiňovaly jen legendy jako o nejstrašnějším místě v celé zemi. Naštěstí se nevydali směrem dolů, ale naopak nahoru, tam, kde úřadovali ti, kdo o zemi skutečně rozhodovali.
A setkali se s tím nejvyšším z nich. Přímo s královnou Petruškou.
"Nechte nás tu o samotě," požádala stráže, hned, co vešli a předali eskortované. Královně se neodporovalo, jakkoliv se jim její příkaz zdál divný. Jeden za druhým poslušně odešli a když klaply i druhé dveře, královna se rozhovořila.
"Nechte těch zbytečných poct, na to nemáme čas. Pojďte dál, drahý plukovníku," pronesla poté zdánlivě ke stěně. Ta se rozevřela a do místnosti vešel muž.
Mohlo mu být tak pětačtyřicet a už oslovení samo prozradilo, že je to voják.
"Ravise, Linergie, dostalo se ke mě, že jste viděli tu maskovanou osobu, co podle mých zdrojů zabila jednoho člověka z vaší vesnice a pokusila se zabít i druhého."
"Ano, výsosti. A možná, že Fatale skutečně zabila."
"Myslela jsem si to. Neví se o ní nic, že ano?"
"Máte pravdu, výsosti."
Královna jakoby unaveně pokývala hlavou. "Věc se má tak, že tahle sekta začíná po celém království vraždit lidi a celou zemi uvrhá do víru chaosu. Takže je nutné, aby byli smeteni z tohoto světa. Není lehké vydat jim na pospas další lidi, a proto vás chci požádat, abyste podstoupili výcvik tajné služby a něco s tím udělali. Víte, kde začít. Je to moc důležité."
Oboum dvoum se ve tváři zračil úžas a strach. Nechtělo se jim riskovat vlastní životy v akci, která nemusí nikdy vyjít najevo a tím spíš skončí neúspěšně.
"V případě, že odmítnete, budu vás muset dát pod zámek. Ravise, tebe odsoudíme za dezerci a Linergii za čarodejnictví.
Úžas a strach nabral na síle. Ví snad královna, co jsem udělal? Jak se dopátrala pravdy? Otázky jim vířily v mysli a ani jeden nebyl schopen slova.
"Nebude nikdo, kdo by se odvážil bojovat za pravdu."
Bylo skoro slyšet, kterak padají dva velké balvany na zem. Samozřejmě, smyšlené obvinění, které je tak běžné, že mu všichni uvěří.
"Dám vám na rozmyšlenou den. Stráže vás odvedou zpátky do vesnice a zůstanou tam do zítra."
Královna byla viditelně zoufalá. Něco takového by jindy nebyla schopná udělat.
"Jestli se rozhodnete královninu nabídku přijmout, zajděte za některým ze strážců a přiznejte se k vraždě. Oni vás přivedou do vězení a od tamtud vás dostane někdo z našich lidí. Dostanete výcvik a výstroj a začnete pátrat po té osobě, kterou jste viděli včera," promluvil poprvé plukovník od tajné služby. Jeho hlas byl rozhodný, byl si vědom, že zítra oba nejspíš přijdou.
9. 3. 2014 - Ranní katastrofa
Quote:
Podle svého slibu předkládám další část mé ságy. Asi bych měl zažádat o přejmenování vlákna :)
To ráno se nepovedlo v žádném ohledu. Slunce, pomalu probouzející tábor k životu se jen stěží prodralo přes neprostupnou hradbu mraků a vítr ošklivě řezal do tváře. Země byla zahalena mlhou. Během noci byly stráže dokonce dvakrát posíleny. Mlha přenášela mezi vojáky napětí a za hradby se neslo drkotání zubů těch nešťaslivců, kteří se nemohli schovat v závětří.
Posílit stráže byl dobrý nápad, jak se k ránu ukázalo. Bylo lze spatřit postavu, která těžce dobíhala k bráně. Když vběhla dovnitř, udýchána klesla k zemi a dlouze a těžce oddychovala. Někdo ihned odběhl vzbudit plukovníka. Ten, když rozespalý přišel, osobu zřejmě uklidnil, neboť osoba uvolnila stisk v ruce a do bláta upadla malá pergamenová kulička. Plukovník se pro ni sehnul, rozbalil ji, a když přečetl obsah, zbledl.
"Poplach, všechno vzbudit, na plac."
Strohý rozkaz byl neprodleně vyplněn. Ze všech budov se začaly vynořovat unavená ještě, ale vnímající těla vojáků. Všeobecný mumraj trval jen několik málo chvil, než se všichni, vyjma stráží, seřadili na náměstíčku.
"Radši se posaďte," začal plukovník navyklou formulkou, zapomínaje, že na sezení není příliš mnoho místa, "přináším špatné zprávy. Král... Královna... Petruška Dvacátá... unesena." Stále tomu ještě nevěřil, hlas mu selhával. "Každý druhý vystoupí z řady, sbalte si nejnutnější věci a ihned odjíždíte do hlavního města."
Ravise s Linergií na sebe krátce pohlédli. Jako asi každý, kdo je vržen do neznámého, cizího a nepřátelského prostředí se snažili být stále sobě na blízku. Bude to jeden z nich.
Tohle budu já, pomyslel si Ravise. Určitě se vybírají lidé k boji. Vždycky to takhle bylo. Ať to potká mě.
Muž vedle Raviseho udělal krok vpřed. Linergie též, jako by tomu ani nevěnovala pozornost. Když vystoupila poslední osoba na konci náměstíčka, plukovník opět promluvil.
"Kdo má víc jak dvacet dnů výcviku, krok vpřed." Ze zbylých rekrutů vystoupilo jen několik málo. Mezi nimi i Ravise.
"Sbalit dvoudenní a ke koňům, rozkazy dostanete na místě, po odjezdu první skupiny. Ostatní zůstanou zde, budou pokračovat ve výcviku. Rozchod."
Když odjela první skupina na žebřiňácích směrem ke královskému městu, přišel plukovník ke stájím. Tam už stál připravený Ravise i dalších pár jeho spolubojovníků. Plukovník vytáhl z kapsy několik obálek a každému rozdal jednu. Pak se posadil na sud a na koleně rozložil mapu.
"Musíme informovat ostatní tábory. Podle data z našeho rozkazu jsme asi půl dne opoždění za posledními událostmi. Takže jeďte co to jen půjde. Když bude potřeba, ve jménu království vyměňte koně. Musíte se dostat co nejrychleji k dalším táborům. Máme v dosahu těchto sedm táborů," ukazoval prstem na místa na mapě, "vy dva pojedete sem, každý jinou cestou. Oblastní tábor musí být informován za každou cenu. Vy ostaní po jednom."
Následoval výčet táborů a jmen.
"Rozkazy musí být doručeny za každou cenu. Odevzdejte je jen velitelům táborů, ani vy sami je neotevírejte. Hodně štěstí."
Za několik okamžiků již osm statečných jezdců cválalo směrem k vycházejícímu slunci, připraveni splnit své poslání. Sedm jich mělo v hlavě únos královny, jen jeden přemýšlel o zcela jiných věcech.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ravise byl na cestě už několik hodin. Tábory u sebe nebyly nejblíž. Proč, to Ravise nevěděl. Ve vesničce, kterou projížděl před chvílí, si doplnil vodu a vyměnil koně, takže cesta lesem ubíhala opět značnou rychlostí. Lesní přítmí má ve zvyku otupovat pozornost, a Ravise to dobře věděl. Proto o něco zpomalil a soustředil se na svůj úkol. Ale hlavu si prostě vyčistit nemohl. Stalo se toho příliš mnoho, přemítal. Nemůžu si prostě říct jako vždycky - jsi voják, tak zavři pusu a drž krok. Nic takového jsem nezažil, jak se můžu tvářit lhostejně? A do toho ještě ten zatracený únos.
Kůň pojednou zneklidněl. Odfrknul si a zastavil.
"Hyjé," pronesl do ticha Ravise a polekaně se rozhlédl. Nebyl tu sám. Něco ho sledovalo. Nebo někdo? "Tak pohni se," domlouval koňovi. Bezvýsledně. Ravise upustil otěže a tasil meč. Dopis schoval pod uniformu a uchopil meč do obou rukou.
"Vylez," zakřičel, "vím o tobě."
Ticho. Jediný lístek na stromě nezašustil.
Mrtvolné ticho. Ani na jedné větvi neděděl pták, aby mohl zpívat.
Ticho přerušila praskající větvička. Ravise se sice otočil, jak nejrychleji mohl, ale nestačilo to. Místo útočníka spatřil jen myriády nesmyslných tvarů fantastických barev. Jeho tělo nejprve upustilo meč a pak bezvládně sjelo z koně.
Pokračování příště.
