Povídky z Globalu

Quote:

---

Tak, slibované pokračování je tu.

---

Když se vrátili zpět do vesnice, nebyl ani jeden schopen slova. Za zavřenými dveřmi nejdřív jeden na druhého chvíli nechápavě koukali, než se Ravise odhodlal šeptem promluvit.

"Nechápu to."
Vyděšené ticho ještě chvíli pokračovalo, než svou myšlenku dokončil.
"Kdyby sem poslali jednoho posla... Kdyby poslali oficiální královskou listinu... Ne, promluví s námi přímo královna. Začíná se dít něco moc ošklivého."
"A co ta nabídka? Už ses rozmyslel, jak s tím naložíš?"
"Linergie," začal Ravise, doufaje, že oslovení nebude znít příliš tvrdě, ale jen unaveně, "Spadl jsem ze skály a málem umřel. Zachránilas mi život. Pak tu ta sekta zabila člověka. Pokusila se, doufejme neúspěšně, zabít dalšího. Jsem - tedy, byl jsem, voják. Je to moje povinnost vůči království a královně. A už jsem se nejednou smířil s tím, že je můj život u konce. Já tu práci beru."
"Nevím... Ber v úvahu, že nás prakticky přinutili. Máme vlastně na výběr? Můžeme do toho jít a nechat se možná zabít nebo strávit zbytek životů přikovaní k lavici odsouzených. A abych řekla pravdu, ani jedna vyhlídka mě nenaplňuje nadšením."
"Určitě se rozhodneš dobře... Dej tomu pár hodin, ještě jsi si to pořádně neuvědomila. Kdybych se nerozhodl najednou, hned, když jsem se to dozvěděl, tak bych taky nedokázal říct cokoliv smysluplného."
"Máš pravdu, ráno moudřejší večera," pronesla unaveně Linergie a začala se přehrabovat ve spižírně. "Jídla je vevnitř dost - osobně pochybuju, že by mě nebo tebe pustili ven pro jídlo." Cuknutí hlavou směrem ke dveřím doplnilo, koho má "jimi" na mysli.

Toho večera šli neobyčejně brzy spát.

Když ráno vysvitlo slunce, byli už oba na nohou. Ravise stoicky klidný, zato Linergie roztěkaná. Kráčela hned sem, hned tam, přemisťovala věci z místa na místo. Najednou se rozhodla. Sebrala se stolu menší brašnu a rychlým krokem přišla k Ravisemu.
"Sežeň si věci. Půjdeme."
Díval se na ni nejprve udiveně, ale potom, co mu došlo, kam míří a půjde, prolétl dům jako blesk a když měl všechno, co u Linergie bylo jeho, u sebe, přikývl. Děj se vůle boží, zašeptal.

Linergie pootevřela dveře a pronesla ke strážím: "Chceme mluvit s vaším velitelem."
Ještě vyspával. Trvalo dlouho, než přišel. Vešel dovnitř a přijal nabízenou židli.
"Co chcete?"
"Máte nás," řekla Linergie, "přiznáváme se."
"Dobře. Výtečně," ulevil si kapitán stráže nahlas. "Máte právo nevypovídat. Vše, co nyní řeknete et cetera, et cetera. Zbraně vám pochopitelně zabavíme, ale proti osobním věcem nic nemám." A začal mluvit tišeji. "Nebojte se, jedu v tom taky. Mě zlanařili úplně stejně - a ta práce se mi začala líbit. Ve vězení za vámi přijde stráž a odvede vás jakoby k soudu. Ve skutečnosti vás odveze do výcvikového tábora. Bude to těžkých pár dní. Všechny věci tam přijdou za vámi."
"Když jste v tom zapleten taky, mám pár otázek."
"Povídejte, madam."
"Mám pár podmínek."
"Je to nezvyklé, ale povězte je. Jestli to nebude nic příliš vyjímečného, splníme je."
"Výborně. Za prvé, budeme pracovat jen spolu. Jen my dva. Žádné dělení, nikdo navíc."
"To je rozumný požadavek, ale o vašem zařazení se rozhodne až poté, co projdete výcvikem."
"Za druhé, nikdo se nebude zaobírat naší minulostí."
"Pokud budete sloužit království, byl by nesmysl podnikat proti vám jakékoliv kroky."
"Což zahrnuje i beztrestnost případných dřívějších přečinů?"
"Ano."

Ravise nestačil zírat. Jistě, byl rád, že když už bude v ohrožení života, bude tam s někým, kdo mu už zachránil život. Takhle se na ni můžu zcela spolehnout. Svěřit jí svůj život. Ale přeci jenom, všechno přišlo tak náhle. Znovu procitl až ve chvíli, kdy mu její jemná ruka zavřela pusu. Sebral raneček svých věcí a vyšli vstříc svému osudu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další týden byl nejpernější týden v jejich životech vůbec. Vždy, když usínali mezi desítkami dalších "dobrovolníků", nejradši by se propadli do země. Linergie i několikrát zapřemýšlela o útěku. Nejednou měla promyšlený celý plán, ale vždy zůstala. Výcvik byl sice tvrdý, ale vnitřně cítila, že musí vydržet. Musí vydržet za každou cenu!

Ravise zvládal výcvik psychicky mnohem lépe. Jeho nedávná zranění mu ale značně ztěžovala pohybovou složku jeho staronového denního chleba. Už ale neopakoval svoje staré chyby. Věděl, že ne ve všem mají jejich nadřízení pravdu a kde to šlo, tam si cvičení ulehčil. Snažil se i radit dalším. Málokdo ho ale poslouchal.

Když prošli ostrým startem a buzerace začala ustupovat radám, z těžké práce se najednou stala radost. Začali vidět a chápat. Linergie v sobě objevila skrytý kušařský talent a Ravise byl s mečem a štítem ještě nebezpečnější než kdy jindy.

Jednoho rána, ve třetím týdnu od začátku výcviku, uviděl Ravise kotlík. Přímo mezi cvičnými figurínami. A nebyl sám. Před stanem majora, velitelem tábora, stál opuštěný vozík s potravinami. Zatřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, což bylo přesně to, o co se snažil. Pověděl o tom u jídla Linergii a ta odpověděla, že tu viděla strašáka. Stál prý nedaleko hlavní brány a přišli tam nějací dva lidé a strašáka odnesli. Divné ráno pokračovalo. Když přišel major, aby oznámil dnešní rozpis služeb, tak kromě toho, že kulhal (zřejmě od nakopnutí vozíku), přinesl i neobvyklý rozkaz.
"Naše královna, Petruška dvacátá, nařizuje všem ozbrojeným složkám hledání neobvyklých věcí, které se začaly vyskytovat po celém království. Prostě půjdeme a začneme sbírat bylinky, kotlíky, vozíky s jídlem, prapory a strašáky, mimo pole, probůh! a budeme je nosit sem na hromadu. Večer si pro ně přijede vůz a odveze je na hrad."
Mezi rekruty se nesl šepot, ale slova jako šílená, prázdná hlava a chudák byly zřetelně slyšet.
"HEJ!" zakřičel major, "mě se to nelíbí o nic víc, ale vojáci nad rozkazy nediskutují. Prostě půjdeme a hotovo."

Večer, u prvního pořádného dalšího jídla byli všichni sbíráním otrávení.
"Ravise, strašně mě bolí oči. To sbírání nám byl čert dlužen!"
"Já vím, Linergie... taky mě pálí. Dnes jdu spát ještě před večerkou. Snad to pomine. Co se vlastně s tak různorodým haraburdím dá dělat?"
"Nevím. Taky se mi to nelíbí," vložil se major do diskuse. "Ale počkejte na zítřek, budeme sklízet dýně. Královna je chce vyměnit s Půlnočním ostrovem za nějaké nové budovy. Nekoukejte tak na mě, co já s tím mám udělat?"
"My víme, pane," odpověděla Linergie a tak trochu se za vyčítavý pohled omluvila. "Snad to brzy skončí."
"Na zítra se dobře vyspěte. Bude tuhý den."

Neměl ani ponětí, jakou pravdu nevědomky vyřkl. Místo dýňového šílenství přineslo slunce strašnou novinu.

Krasně vložene udalosti ve hře do povidky, zakopavani o kotle a bolave oči z hledani, smekam.

Asi jste si všimli na globalu, že žiju. Tak jen dávám vědět, že povídky žijou taky. Ale času je teď neuvěřitelně málo. Mějte strpení :)

Quote:

---

Tak se pomalu dostávám do stavu, kdy budu muset chtě nechtě* neco napsat, abych si udržel aspoň zbytky zdravého rozumu**. Tak jen taková malá návnada :)

---

Tábořiště potemnělo. Tu a tam někdo poposedl k dohasínajícímu ohni. Pár ochotných rukou narovnalo na řeřavé uhlíky další větve. Miliony malých světélkujících mušek vyrazily z ohniště k obloze a zanedlouho se oheň opět rozhořel. Rudá barva zalila obličeje a osvítila je strašidelným světlem. Ti, co seděli u ohně příliš blízko se opět odsunuli do příjemné vzdálenosti. Zvířat ani stanů opodál se tahle změna ani nedotkla. Ticho přerušilo zachrápání v jednom ze stanů. Ostatní jakoby vypadli z tranzu a uvědomili si, že už nějakou dobu mlčím.

"Vyschlo mi v ústech," řekl jsem, "nemá někdo trochu vody?"
"Tady," podal mi někdo vak s vodou.

Cítil jsem na sobě pohledy všech přitomných. A vůbec jsem se nedivil. Nevědět, co se stane dál, byl bych se už držel pod krkem a dožadoval se pokračování. Porozhlédl jsem se po tvářích okolo. Ti jistě nevědí nic o posledních událostech v království. A musím jim to říct zrovna já! Musí to vědět, ještě než znovu vstoupí do civilizace. A těžko jim to poví někdo jiný. Nedovedl jsem si představit, co by se stalo, kdyby v blažené nevědomosti vstoupili do města, které už bylo tou pohromou postiženo.

Napil jsem se vody, takhle na večer byla už příjemně studená a několika kroky protáhl ztuhlé nohy. Poté jsem si sedl zpět k ohni a pokračoval ve vypravování.

---------------------------------------------------------------------
* Ne že bych nepsal rád, ale nějak nezbývá čas ani nálada. Někdy se to vleče až hrůza ale psavá prostě nepřijde. Ale - kdo se vleče, neuteče.
** Pokud lze můj rozum označit za existující a zdravý. Spíš asi ne.

Ahoj Ravise, mám na tebe prosbu. Mohl bys do své ságy zapracovat epizodu, jak Lord Aprílek šel do lesa, potkal chupacabru a sežral ho medvěd? Teda přesněji Velká Medvědice. Dík. :-)

Ahoj Ursa_Major,
Příběhy na přání? No, nevím nevím, nějak se mi to nepozdává. A co chudák Parilek?

Každopádně mám teď rozmyšlené asi tři epizody (jednu už rozepsanou, slibuju, že v neděli si k tomu sednu :)), takže by to mohlo chvíli trvat. A to tak, že dlouho. Nejvíc se ale bojím toho, že když vyhovím tobě, tak se tu objeví jiní, a požadavky se budou čím dál víc stupňovat a blížit absurditě. Asi budu muset odmítnout, ale ve světe Povídek je možné všechno.

Pozor, spoiler: http://bitbin.it/hvTMT9OB (pro sychr je ještě pod heslem, pokud opravdu chcete vidět, co se může stát, zde je heslo: TSOpovidky.mortymer).

:-D Aprílek bude sežranej. Nemá mi zhasínat na ostrově.

Quote:

---

Podle svého slibu předkládám další část mé ságy. Asi bych měl zažádat o přejmenování vlákna :)

---

To ráno se nepovedlo v žádném ohledu. Slunce, pomalu probouzející tábor k životu se jen stěží prodralo přes neprostupnou hradbu mraků a vítr ošklivě řezal do tváře. Země byla zahalena mlhou. Během noci byly stráže dokonce dvakrát posíleny. Mlha přenášela mezi vojáky napětí a za hradby se neslo drkotání zubů těch nešťaslivců, kteří se nemohli schovat v závětří.

Posílit stráže byl dobrý nápad, jak se k ránu ukázalo. Bylo lze spatřit postavu, která těžce dobíhala k bráně. Když vběhla dovnitř, udýchána klesla k zemi a dlouze a těžce oddychovala. Někdo ihned odběhl vzbudit plukovníka. Ten, když rozespalý přišel, osobu zřejmě uklidnil, neboť osoba uvolnila stisk v ruce a do bláta upadla malá pergamenová kulička. Plukovník se pro ni sehnul, rozbalil ji, a když přečetl obsah, zbledl.

"Poplach, všechno vzbudit, na plac."

Strohý rozkaz byl neprodleně vyplněn. Ze všech budov se začaly vynořovat unavená ještě, ale vnímající těla vojáků. Všeobecný mumraj trval jen několik málo chvil, než se všichni, vyjma stráží, seřadili na náměstíčku.

"Radši se posaďte," začal plukovník navyklou formulkou, zapomínaje, že na sezení není příliš mnoho místa, "přináším špatné zprávy. Král... Královna... Petruška Dvacátá... unesena." Stále tomu ještě nevěřil, hlas mu selhával. "Každý druhý vystoupí z řady, sbalte si nejnutnější věci a ihned odjíždíte do hlavního města."

Ravise s Linergií na sebe krátce pohlédli. Jako asi každý, kdo je vržen do neznámého, cizího a nepřátelského prostředí se snažili být stále sobě na blízku. Bude to jeden z nich.

Tohle budu já, pomyslel si Ravise. Určitě se vybírají lidé k boji. Vždycky to takhle bylo. Ať to potká mě.

Muž vedle Raviseho udělal krok vpřed. Linergie též, jako by tomu ani nevěnovala pozornost. Když vystoupila poslední osoba na konci náměstíčka, plukovník opět promluvil.

"Kdo má víc jak dvacet dnů výcviku, krok vpřed." Ze zbylých rekrutů vystoupilo jen několik málo. Mezi nimi i Ravise.
"Sbalit dvoudenní a ke koňům, rozkazy dostanete na místě, po odjezdu první skupiny. Ostatní zůstanou zde, budou pokračovat ve výcviku. Rozchod."

Když odjela první skupina na žebřiňácích směrem ke královskému městu, přišel plukovník ke stájím. Tam už stál připravený Ravise i dalších pár jeho spolubojovníků. Plukovník vytáhl z kapsy několik obálek a každému rozdal jednu. Pak se posadil na sud a na koleně rozložil mapu.
"Musíme informovat ostatní tábory. Podle data z našeho rozkazu jsme asi půl dne opoždění za posledními událostmi. Takže jeďte co to jen půjde. Když bude potřeba, ve jménu království vyměňte koně. Musíte se dostat co nejrychleji k dalším táborům. Máme v dosahu těchto sedm táborů," ukazoval prstem na místa na mapě, "vy dva pojedete sem, každý jinou cestou. Oblastní tábor musí být informován za každou cenu. Vy ostaní po jednom."

Následoval výčet táborů a jmen.

"Rozkazy musí být doručeny za každou cenu. Odevzdejte je jen velitelům táborů, ani vy sami je neotevírejte. Hodně štěstí."

Za několik okamžiků již osm statečných jezdců cválalo směrem k vycházejícímu slunci, připraveni splnit své poslání. Sedm jich mělo v hlavě únos královny, jen jeden přemýšlel o zcela jiných věcech.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ravise byl na cestě už několik hodin. Tábory u sebe nebyly nejblíž. Proč, to Ravise nevěděl. Ve vesničce, kterou projížděl před chvílí, si doplnil vodu a vyměnil koně, takže cesta lesem ubíhala opět značnou rychlostí. Lesní přítmí má ve zvyku otupovat pozornost, a Ravise to dobře věděl. Proto o něco zpomalil a soustředil se na svůj úkol. Ale hlavu si prostě vyčistit nemohl. Stalo se toho příliš mnoho, přemítal. Nemůžu si prostě říct jako vždycky - jsi voják, tak zavři pusu a drž krok. Nic takového jsem nezažil, jak se můžu tvářit lhostejně? A do toho ještě ten zatracený únos.

Kůň pojednou zneklidněl. Odfrknul si a zastavil.

"Hyjé," pronesl do ticha Ravise a polekaně se rozhlédl. Nebyl tu sám. Něco ho sledovalo. Nebo někdo? "Tak pohni se," domlouval koňovi. Bezvýsledně. Ravise upustil otěže a tasil meč. Dopis schoval pod uniformu a uchopil meč do obou rukou.
"Vylez," zakřičel, "vím o tobě."

Ticho. Jediný lístek na stromě nezašustil.

Mrtvolné ticho. Ani na jedné větvi neděděl pták, aby mohl zpívat.

Ticho přerušila praskající větvička. Ravise se sice otočil, jak nejrychleji mohl, ale nestačilo to. Místo útočníka spatřil jen myriády nesmyslných tvarů fantastických barev. Jeho tělo nejprve upustilo meč a pak bezvládně sjelo z koně.

Pokračování příště.

Jen tak daleko, jak si sami dovolíme.

Poslední dobou tu panuje divná móda. Chat nedrží, údržby zlobí. Nevím, jak dlouho v tom vydržím hrát. Nevím, jak dlouho bych v tom měl vydržet. TSO je v principu dobrá hra. Hrají ji lidé - no, jako já. Poznal jsem tu dost přátel. Ale nevím, jak dlouho se tu s vámi budu vídat.

Když se rozhodnu skončit, slibuji zde pár věcí. Za prvé, Povídky dokončím. Neuseknu, ale dokončím. Mám v hlavě rozvrženo pár dílů, ale kolik jich zde uveřejním už nezávisí na mě. Hraju a píšu - nebo ne.

Za druhé, všechny si schovávám a dám je jinam, kdyby to tu zaniklo úplně. A za třetí, až je dokončím, vyjde pdfko.

Tolik ode mně a vás jsem tím slibem snad potěšil natolik, že přestanete myslet na padající server.

Ravise

Než mi nadejde "den M", maturitní šílenství, chtěl bych sem dát ještě tak dva díly. Takže čekejte ten první cca na neděli, a obrňte se kapesníky, zejména citlivější povahy, protože nebude zrovna veselý. Dělo se toho dost, než abych byl schopen vše ignorovat. Pokusím se nikoho nepřipravit o život - ale nic neslibuji.

Pak možná vydám ještě jeden - o dost zuřivější - asi za 14 dní. Nadále se odmlčím a budu se šrotit. Jak mi dopadne maturita - to poznáte z dalších dílů.

V reakci na svůj blogový zápisek ze 27.03.14 - což bylo před měsícem - jsem rád, že problémy z větší části ustaly. Teda, některé. Server funguje dobře, jen na chat se většinou dívat nedá. Nezáleží jenom na funkčním serveru. Záleží i na tom, jak se budete chovat. Ano, G., Z., H., M., L., I., S., mluvím o vás. Svět je větší, než vaše strana obrazovky.