Originally Posted by
Roderik
Zdravím,
nejsem si zcela jistý o co tu jde, ale něco mě napadlo a tak to zkusím :-).
U jedné settlerky na mém ostrově jsem našel následující znepokojující dopis a tak vám ho předkládám k posouzení:
Můj nejdražší Fredericku,
ztrácím již naději. Stále se snažím přesvědčit místní vrchnost o absurditě zdejších nařízení. Snažím se je vší silou svého rozumu přesvědčit, že za obzorem není konec světa, že jejich ostrov není jediným obydleným místem. Že existuje řada dalších míst, kde žijí stejní lidé jako zde. Stále marně. Neustále lpí na zdejších prastarých zákonech, které jim zakazují stavbu lodí a čehokoliv co by se jim byť jen podobalo a dokázalo se udržet na moři. Odmítají veškeré moje argumenty a nechtějí nic slyšet o jakékoliv změně jejich dosavadního způsobu života. Stále berou jakékoliv plavidlo jako výtvor samotného ďábla. Odmítají mít cokoliv společného s těmito, dle jejich slov, pekelnými výtvory. Netuším, kde se v nich bere tahle zarputilost. Jsou to jinak velmi mírumilovní lidé, kteří všechny nástrahy života berou až s neuvěřitelným klidem. Moje schopnost přesvědčovat lidi zde však ztroskotává, stejně tak, jako jsem zde před více než třemi léty ztroskotala já.
Ano, registrují existenci lodí a jsou ochotni uvěřit tomu, že i jinde mohou žít lidé. To je od mého prvního dopisu jistý pokrok. Jestlipak se k tobě vůbec dostal? Doufám, že ano. Pokrok ale pouze nepatrný a bohužel naprosto nedostatečný. Pokoušela jsem se několik stařešinů přesvědčit o tom, že s pomocí člunů by měli rybáři mnohem větší úlovky a díky tomu snadnější život a všichni více jídla. Nesnažila jsem se o nic radikálního, abych je hned nevylekala. Je mi jasné, že kdybych na ně hned vyrukovala s něčím větším, co by mi konečně umožnilo opustit tento ostrov a vrátit se za tebou, okamžitě bych si uzavřela cestu pro příští diskuze. Ale nechtěli slyšet ani o tom nejmenším člunu. Začali mě obviňovat z rouhání, z buřičství a v očích jsem jim viděla, že pokud s těmito řečmi ihned nepřestanu, nakonec mě nejspíš upálí na hranici jako čarodějnici.
Minulý měsíc jsem tedy zašla do jedné malé rybářské osady. Ani nemá žádné jméno, je to jen pár proutěných chýší s necelou dvacítkou lidí. Živí se převážně rybolovem a sběrem věcí, které jim po bouřích na zdejší pláž vyplaví moře. Tentokrát jsem nezkoušela je o něčem přesvědčovat slovy. Chtěla jsem jim přímo na vlastní oči ukázat, jak jim i obyčejný vor usnadní život. Já vím, teď se asi směješ a nemůžeš uvěřit tomu, že bych sama dokázala vyrobit vor, který by se dokázal udržet na moři, i kdyby bylo sebeklidnější. Vzpomínáš si na to, jak jsem tě kdysi na jaře překvapila tím, že ti chci pomoci se stavbou katamaránu. Chopila jsem se tenkrát sekery s takovou vervou, že hned při prvním úderu sekera sklouzla po hladké kůře a ošklivě jsem si poranila nohu. Ty jsi pak sám musel zanechat veškeré práce a ošetřoval jsi mě v našem srubu. Zpočátku ses na mě zlobil, ale nakonec, když jsme poznali, že se mně noha úplně zahojí, jsme se mojí nešikovnosti začali společně smát. Ale jsem již zoufalá a chtěla jsem to zkusit. Tolik mi chybíš.
Měl jsi pravdu, když jsi mi před lety říkal, že k řemeslu nemám absolutně žádné vlohy a abych už raději nikdy nebrala do ruky nic ostrého a zvláště ne sekeru. Abych se raději držela u toho, co mi jde nejlépe, tedy u hraní si se slovy a jednání s lidmi. Dávala jsem si tedy pozor. Veliký pozor, a když nebudu počítat drobná poranění od odletujících třísek a mozoly na rukou, podařilo se mi vyrobit maličký vor, aniž bych si nějak výrazněji ublížila. Pouze pro jednoho, ale to pro moje účely mělo postačit. Nebudeš tomu věřit, ale dokázal se udržet na hladině. Měla jsem v ten moment obrovskou radost a snad už nyní alespoň trošku rozumím tomu, jaký máš pocit, když na moře spouští některý z tvých nově dokončených korábů. Jednoho slunného rána jsem tedy před udivenými zraky rybářů, spustila vor na moře a odplula na něm pořádný kus od pobřeží. Nahodila jsem jednu z jejich rybářských sítí a čekala. Byl to risk, ale přálo mi štěstí. Podařilo se mi do ní chytit hned napoprvé takový úlovek ryb, že to můj chatrný vor jen tak tak zvládal. Pokoušela jsem se udržet síť s úlovkem a vrátit se co nejrychleji na břeh, aby rybáři na vlastní oči viděli, co jsem dokázala a jak by jim to pomohlo, ale nešlo to. Vor se mi začal rozpadat pod rukama a nakonec mi nezbylo nic jiného, než z posledních sil ke břehu doplavat. Bez úlovku. Bez sítě. A bez voru. Zmáčená a ještě zoufalejší než předtím.
Snažně tě prosím, pokud čteš tyto řádky, neopouštěj mě. Nevzdávej se a pátrej dál. Stále trčím na tomto šíleném ostrově. Rozlohou není nijak velký, přibližně jako náš rodný Jaervielk. Jen není tak protáhnutý, spíše čtvercový. Na severu je více skalnatý, na jihu a jihovýchodě je pás menších ostrůvků. K dopisu připojuji jeho co možná nejvěrnější mapku. Snad ti to pomůže, abys mě z tohoto ostrova zachránil. Z ostrova, na kterém není jediná loďka a kde pouhé vyslovení slov jako je koráb nebo plachetnice přináší vše, od vyděšených pohledů až po hrozbu toho nejpřísnějšího trestu. Nemohu pryč, a pokud mě tedy nenajdeš ty sám, pravděpodobně se již nikdy neshledáme.
Sbohem, tvá milující Deestre
