View Full Version : Povídky z Globalu
To se jednou sešla ta správná banda se správným příběhem. Sehráli jsme dramatickou scénu jako stvořenou pro přepsání do povídky. Od té doby se snažím jí shánět zase dohromady a tvořit dál. Aktéři (jména postav) zůstávají původní, jejich činy musím trochu upravovat. Jakákoliv jiná podobnost s osobami žijícími či mrtvými je čistě náhodná.
Distribuce tohoto díla je povolena za následujících podmínek: dílo bude šířeno jako celek v nezměněné podobě.
Tolik úvodem a jistě se těšíte na první povídku.
Váš
Ravise
Seznam povídek
Vesnická éra
Přepadení? (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=7624&viewfull=1#post7624)
Přežil svou smrt (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=7730&viewfull=1#post7730)
Zapomění (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=8021&viewfull=1#post8021)
Paprsek temnoty (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=8475&viewfull=1#post8475)
Varování (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=9329&viewfull=1#post9329)
Sbohem, vesničko má (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=9462&viewfull=1#post9462)
Ve službách Erbu
Rozhodnutí (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=10223#post10223)
Intermezzo (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Povídky-z-Globalu?p=11437#post11437)
Ranní katastrofa (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=11650#post11650)
Strach (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=12634#post12634)
Hrdinův odkaz (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=13329#post13329)
Intermezzo II
(http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Povídky-z-Globalu?p=13466&viewfull=1#post13466)
Cesta (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=13738#post13738)
a epilog
Zákulisní "blog"
15.9 Osadnická subkultura (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=9104#post9104)
19.10 Umělci a umění (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Povídky-z-Globalu?p=9766&viewfull=1#post9766)
27.3 Cena za hraní (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Povídky-z-Globalu?p=12232#post12232)
24.4 Pohled do budoucna (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208-Pov%C3%ADdky-z-Globalu?p=12607#post12607)
8. 6. Prostě blag (http://forum.thesettlersonline.cz/threads/1208?p=13080#post13080)
Fatale vběhla do svého domku očividně rozrušená. Na tváři se jí leskly slzy, ruce se třásly a ústa se pohybovala, aniž by vyslovila jediné slovo. Nestávalo se moc často, aby jí něco rozrušilo natolik, aby to na ní bylo znát. Natož takhle. Zprudka zavřela dveře a padla na postel. Její tichý vzlykot uslyšel kolemjdoucí Mortymer. Pomalu otevřel skřípající dveře, prošel jimi, stejně opatrně je zavřel a zvolna přešel pokoj. Posadil se k Fatale na postel a položil jí ruku na rameno. Nedokázal nečinně sledovat nešťastnou Fatale, plačící na posteli.
"Co se stalo, drahá?"
Fatale, vidouce Mortymera, na okamžik potlačila pláč. Mluvit ale nedokázala.
"Tady jsi v bezpečí, nic se ti nestane..." uklidňoval jí Mortymer. Zabralo to. Pomalu se zvedla a otřela si uslzenou tvář. Smutný obličej byl ten tam a v místnosti jako by vysvitlo slunce. Taková byla krás Fatalina úsměvu. A nejen pro ten by někteří muži byli ochotni dát svou ruku do plamenů ohně a tvářit se při tom klidně a nezúčastněně.
"Šla jsem z města, víš, z trhu...připozdívalo se, tak jsem šla přes les. Jsem trdlo...měla jsem dávat větší pozor."
"Byla jsi okradena?" otázal se Mortymer, doufaje, že by mohl zloděje chytit. Vždyť je nejlepší stopař široko daleko! Fatale by to určitě udělalo radost.
"Ne...Narazila jsem na Stoupatka...Byl schovaný, asi na lovu...Slyšel, jak jsem šla. Vyskočil z úkrytu a já jsem se strašně polekala. Ještě teď se třesu."
"Kde byl schovaný?"
"Dole u řeky, u skály...Morty, kam jdeš? Vrať se!"
To Mortymer neměl v žádném případě v plánu. Poklusem vyběhl z vesnice a zamířil do lesa. Takhle lekat ženy, říkal si, to ti neprojde. Počkej, až tě najdu... Se svými stopařskými schopnostmi nepřeháněl. Netrvalo mu ani deset minut najít místo, kde došlo k incidentu. Z toho místa vedly dvoje stopy. Po jedněch přišel, druhé určitě patří tomu darebákovi.
Fatale mezitím nezahálela. Určitě běžel za Stoupatkem, napadlo ji. Běžet za ním by nemělo smysl. Snad bude Stoupatko unikat dost dlouho, než přijde pomoc. Vběhla do krčmy a začala pátrat po známých obličejích.
"Ravise!"
Ravise byl zběhlý voják ze severní provincie. Trval na dodržování zákonů a předpisů za každých okolností a musel utéci od své jednotky po dobytí jedné vesnice. Vyhrožoval vojenským soudem jedné tlupě, která se rozhodla podpálit dům s obyvateli uvnitř. Ti si to nenechali líbit a rozhodli se ho umlčet - navždy. V místním kolektivu byl tolerován, všichni jeho příběh znali. Fatale se jeho znalost zákona hodila - snad přesvědčí Mortymera, aby Stoupatkovi neubližoval.
"Co je?" vzhlédl od sklenice s hlasem, jenž naznačoval, že je vyrušován od velice důležité činnosti.
"Mortymer stopuje Stoupatka, bojím se že mu ublíží. Musíš ho zastavit!"
"Jo, a dopadnu jako u Telmaru..." Nikam se mu nechtělo. Venku už se začalo stmívat.
"Prosím, vždyť ho může i zabít. Nic neudělal, nemá proč zemřít."
V Ravisovi se probudil dávný duch litery zákona. Dopil sklenici, postavil se, opřel se o stůl a když opět viděl vše tolikrát, kolikrát měl, vyrazil z krčmy, doufaje, že narazí na Mortymera dřív než on na Stoupatka.
Stoupatko unikal obloukem směrem k vesnici. Raviseho cvičený zrak brzy rozpoznal i v nastalém šeru dvě běžící osoby. Jedna pronásledující druhou - Stoupatko a za ním Mortymer! Rychlým během je začal dostihovat. Mám štěstí, zastavím ho!, blesklo mu hlavou. Neměl na to myslet. V ten okamžik se Stoupatkovi podařilo došlápnout na padlý kmen tak šikovně, že spadl na zem. Už se nehýbal. Probůh, je mrtvý, pomyslel si Ravise. Selhal jsem...
Nebylo tomu tak, což ovšem nemohl Ravise na tu vzdálenost vidět. Stoupatko ležel opravdu klidně, myslel na to, že umře. Umře rukou Mortymera, žárlivého šťastlivce, kterému se podařilo dobýt nejvíce z Fataliny přízně.
Na tohle myslel i Mortymer. Vytáhl z pouzdra dlouhý nůž, bez kterého nikdy nevycházel z domu a chystal se Stoupatka zabít - popravit.
"Zadrž," křikl Ravise, pochopivše, že Stoupatko - zatím - žije. "Ať udělal cokoliv, nemáš právo ho jen tak popravit. Má možnost být souzen před soudem."
Přítomnost další osoby Mortymera znejistěla natolik, že Ravise doběhl k ležícímu Stoupatkovi a postavil se před něj.
"Necháš ho žít."
"Uhni, dezertére. Viděl jsi Fatale, když přiběhla do vesnice? Ten padouch zemře mojí rukou."
"Má pravdu, Ravise...Nech mě zemřít..."
"Stoupatko, co to mluvíš? Žít je lepší než zemřít."
"Jestli si Mortymer myslí, že jsem udělal něco, co jsem neměl a čím jsem Fatale ublížil, nechť koná."
Nedovolím vraždu, usmyslel si Ravise a vzpoměl si na Telmar. Tentokrát to udělám to jinak.
Zatvářil se chápavě a pronesl tichým hlasem: "Příště, až se budu snažit někomu zachránit život, rozmyslím si to." Poodstoupil a sedl si na pařez, napůl předstíraje únavu a vyčerpání. Sehnul se dolů pro větev a vstal, používaje jí jako hůl. Když byl za Mortymerem, rychle se obrátil a udeřil ho zezadu do hlavy. Povedlo se - pouze ho omráčil.
"Tak jako tak, budeš souzen," pronesl směrem, kde ležel Stoupatko. "Vstávej." Ravise si přehodil Mortymera přes rameno a oba odkráčeli zpátky do vesnice.
"Ravise, co je s Mortymerem?" zděsila se Fatale, když přišli zpátky.
"Musel jsem ho omráčit, zítra půjdeme do města k soudu. Zamkneme je v krčmě do sklepů, tu noc to musí vydržet."
Nazítří si pro oba dva přišli stráže, které Fatale zavolala z města. Cesta netrvala déle než obvykle, a za necelou hodinu stanuli oba před soudem a vypovídali celou historii. Stoupatko se hájit nesnažil a Mortymer popisoval Fatalinu rozrušenost a přetrvávající strach. Vypadalo to jako jednoznačný případ a když celý včerejšek převyprávěli i Ravise a stále se třesoucí Fatale, věděl Stoupatko, že zemře. Že trestem bude sekyra nebo provaz.
Soudci přišli zpátky do místnosti, ale nebyli sami. Dveřmi prošla vznešená dáma s královskými insigniemi.
Královna Petruška dvacátá.
"Poslechla jsem si celý příběh, všechny čtyři pohledy na věc a rozhodla jsem sama o tvé vině a nevině, Stoupatko. Jsi čestný a správný muž, byl jsi připravený přijmout trest v jakémkoliv rozsahu. Já ti za to uděluji milost."
Poslední věta zapůsobila jako dynamit. Stoupatko jí slyšet nechtěl, Ravise byl rád, že zachránil nevinný život. Mortymera rozsudek naštval, ale královnině příkazu se neodvážil odporovat. Nenávist k Stoupatkovi se přenesla na člověka, který způsobil jeho osvobození - na Raviseho. Fatale byla ráda, že Mortymer neprovedl žádnou hloupost a spokojeně se připravila k odchodu.
Zpátky na cestě do vesnice se Mortymer zastavil.
"Ravise, ty skrčku... Proč jsi mě nenechal Stoupatka zabít?"
"Proč by měl umírat?" odehrál odpověď Ravise zpátky.
"To je pravda...proč by měl umírat on, když vyzývám na souboj tebe?"
A je tu zase Telmar, zase mě chtějí zabít, řekl si pro sebe Ravise.
"Mortymere, proč chceš zabít Raviseho?" ozval se dosud tichý Stoupatko.
"Stoupatko, nepleť se do toho. Nebyl jsem ti dost dobrý, když jsem ti chtěl zachránit život. Radši čestně zemřu, než abych byl hanebně zachráněn."
"Chováte se jako děti," zasáhla Fatale. "Morty, Ravise, nikdo se bít nebude. Možná bude nejlepší, když někdo z nás odejte z vesnice."
"Půjdu," řekl Ravise, "poznám, kdy nejsem vítán."
Ještě ten večer Ravise sbalil pár svých věcí, klíč od svého domu nechal v krčmě za váček mincí a odešel lesem dál na jih.
Příští den přišel jeden z lovců do krčmy se zprávou: "Našel jsem Raviseho tělo. Hlupák, měl počkat do rána. Upadl se skály a zemřel. Ruku měl skoro utrženou od těla. Budiž mu země lehká."
Všichni si mysleli, že je mrtvý. Proč by neměl? Spadl se skály, dobrých deset metrů, v tmavé noci. Proč by měl ještě žít? Protože měl štěstí, nazvěme to štěstím. Zpráva nepřeháněla, když lovec tvrdil, že Ravise má ruku skoro utrhnutou od těla. Když spadl, zachytila se nešťastnou náhodou mezi dva výčnělky skály. Byl to příliš prudký pád. Dole se uhodil do hlavy a omdlel - což mu asi zachránilo život. Tep i dech se mu zpomalil, nebylo zapotřebí zásobovat mozek takovým množstvím kyslíku a díky tomu nevykrvácel. Milosrdné mdloby ho uchránily i té největší bolesti.
Je zázrak, jak v tomhle stavu dokázal přežít více jak den. Jisté je jen to, že když přišel zpátky do vesnice, způsobil poprask. Ze všech stran se sbíhali lidé, kteří ale nejevili zájem nebo snahu mu pomoci. A pomoc opravdu potřeboval. Sotva se držel na nohou, zakrvácené šatstvo ukázalo, kolik krve ztrácí každým okamžikem. Ještě pár kapek a z tohoto světa odejde na jiný, snad lepší... Jeho vojenská mysl věděla, že od konce ho dělí vteřiny spíše než minuty a přece se dokázal přemoci a dobelhat se zpátky k lidem - kteří teď nevěřícně zírají, neschopni slova, na to, jak umírá. Kap, kap, kap...drahocenné kapky krve pod ním rudě zbarvovaly zem, dokončujíc pomník jeho strastiplné cesty.
Už nevnímal bolest. Už neslyšel, necítil, neviděl. Už - nežil. Nohy se pod ním podlomily a v příštím okamžiku měl padnout na zem jako podťatý strom. Nestalo se tak. Z davu vyběhla postava - jediný člověk věděl, co má udělat. Zachytit padající tělo, odnést ho do domu a rány mu ošetřit. Linergie celý jeho příběh znala, zběhlý voják se spíš svěří podivínské kořenářce než u pultu v krčmě plné lidí. I včetně jeho posledního dobrodružství a věděla, že nemá pro co žít, ale ani proč umírat.
Chytila ho pod pažemi a pozpátku ho táhla domů. Není nezbytně nutné ukazovat všechny své schopnosti celé vesnici, mohli by se začít bát a možná by mě vyhnali, možná pro jistotu upálili, běželo Linergii v hlavě, když nohou nahmátla práh svého domu. Hodila mrtvého Raviseho na postel a zavřela dveře. Rychle jednat! Uchopila jednu z lahviček na poličce a nalila její obsah Ravisemu do úst. Zvedla trup, aby tekutina mohla stéct z úst do jícnu a dál do útrob zatím ještě mrtvého těla. Netrvalo dlouho a Ravise začal opět dýchat. Nejdřív pomalu, mělce, každý další nádech byl hlubší než předchozí, srdce začalo opět bít.
Ještě není dobojováno, pomyslela si Linergie. Zatím žije, ale musím něco udělat s tou rukou.Rozhlédla se po pokoji a zrak se po okamžiku pátrání stočil na stůl. Ano - ubrus! Dvěma skoky byla u stolu, ubrus zapraskal a skončil vedví. Každý kus ještě jednou roztrhnout, zpátky k tomu chudákovi. Obvázala mu všechny rány, co na těle našla. Na zraněné rameno vylila obsah další z lahviček. Tekutina - spíš řídká pasta - stekla do rány a pomůže ruku zahojit. Nebude to jako dřív, ale bude mít dvě ruce.
"Co se to probůh stalo?" zachroptěl Ravise z postele.
"Chvíli jsem si myslela, že jsi - mrtvý," odpověděla mu třesoucím se hlasem Linergie.
"Asi ano, jak jsem zase o-ožil?"
"Trochu zázrak, budu ti to vyprávět, až budeš silnější...teď spi," vykroutila se Linergie prozatím z otázky. Uchopila další lahvičku a část jejího obsahu vmíchala do čaje.
"Vypij to."
Ravise moc nepřemýšlel nad obsahem hrnku. Přiložil ho k ústům a třemi mocnými doušky do sebe vpravil jeho obsah. V následující okamžik už zase ležel na posteli a o světě okolo nic nevnímal.
Linergie věděla, že ho lektvar neudrží spát navěky a že bude muset na jeho otázky odpovědět. Neměla prostředí na soustředění, zkrz okno procházelo několik křičících hlasů.
"Zraněný potřebuje klid!" hromovala nad hádkou Mortymera a Fatale. Co kdyby se probral...
"Fatale, věř mi..." prosil Mortymer, "vždyť jsem ho vlasntě zabil! Byl jsem z toho úplně mimo, jen mě chtěla utěšit!"
"Utěšit...tak teď už to chápu! A co jak jsi šlápl naboso na toho hada? To byla taky ona? A když tě nevzali do královské stráže?" inzultovala Mortymera Fatale, "tohle ti nespolknu, nevěrníku! Lynčujte ho! Však ty mi ta jména prozradíš."
"HEJ!" vykřikla Linergie. "Zraněný - potřebuje - klid," odříkávala důrazně jednotlivá slova.
Fatale pochopila. Chytila Mortymera za límec a odtáhla ho od domu. Scéna se vzdálila, ztišila, ale neskončila. Linergii to bylo upřímně jedno. Její starost byla teď upřena jiným směrem. Zamknula dveře a odkráčela směrem k lesu pro něco k jídlu. Teď už nestačilo chytit zajíce nebo kachnu, teď měla ke krmení dva krky, ovšem jeden nepoměrně hladovější než druhý, vlastní. Potřebuje narazit na jelena nebo něco podobného, aby měla dost času starat se o raněného. Vzpoměla si na Mortymera a Fatale a jen doufala, že nebude mít zraněné dva. Nebo možná tři, jestli to jeden z nich nevydrží a začne se bránit agresivnějším způsobem.
Nedoufala marně. Mortymer měl sice po těle množství krvavých šrámů, vesměs byly povrchové a do dvou dnů se jistě zahojí. Fatale nevypadala spokojená s výsledkem výslechu, ale Mortymerovi zase zcela věřila, že mluví jen pravdu a čistou pravdu. Mluví i celou pravdu? Tohle Fatale nevěděla.
"Stačí to jako důkaz?" odvážil se Mortymer po dlouhé době položit otázku pro jednou zase on Fatale.
"Ano, Morty...Věřím ti. Promineš mi to?"
"Chápu, že jsi mě podezírala." Evidentně ho dokázala zlomit. Něco takového by dřív neřekl.
Linergie měla na lovu štěstí. Do cesty se jí připletla laň. Chvilku se dívali jeden druhému do očí. Laň se vylekala a začala prchat - jakoby jen z principu. Určitě Linergii poznala. Byla v lesích častým hostem, škrábala se po stráních, hledala bylinky a plody keřů. Nikdy nezabila, když to nebylo nevyhnutelné pro záchranu jiného života. Zvířata v lese jakoby jí za to obdivovala - a snad jí ta laň sama vyhledala chtěje položit svůj život na oltář přátelství mezi Linergií a lesem.
I Linergie to vycítila. Když laň dohnala, položila jí ruce na krk. Uklidnila jí, nechtěla, aby umírala dlouho nebo příliš bolestivě. Úder rukojetí nože do lebky laň omráčil, potom jí prořízla hrdlo a ještě na místě vyvrhla. Co je jí a Ravisemu k nepotřebě, nasytí někoho - nebo něco jiného. Příroda to tak zařídila dokonale. Pomalu se začala i s úlovkem vracet k domovu.
Ravise stále ležel na posteli a spal. Probudil ho až šramot, který způsobila Linergie, když se snažila procpat dvěřmi i s mrtvou laní.
"Kdo jsem? Kde jsem?" Ravise si nepamatoval víc než své jméno a pár posledních okamžiků předtím, než usnul. Teď už si byl jistý, že to způsobil ten nápoj - přesněji ta tekutina v lahvičce, kterou ta žena přimíchala do čaje.
"Klidně lež. Jsi v bezpečí," uklidňovala ho Linergie. Je to tady - teď bude muset odpovědět.
"Kdo jsem? Nepamatuju si vůbec nic," stěžoval si Ravise.
"Jsi Ravise, jsi ve vesnici hodinu cesty od královského města. Chtěl jsi odejít, v noci jsi spadl se skály, málem jsi umřel. Musela jsem tě uspat, abych ti zachránila život."
"Co byla zač ta lahvička?"
"J-jaká lahvička?" snažila se Linergie opět vyhnout se odpovědi. Nepříliš přesvědčivě. "Teď jsi se probudil, nemohlo se ti to zdát?"
"Možná." Ravise byl pořád zmatený a proto se Linergii podařilo odpověď zase o něco odsunout.
"Klidně lež, udělám ti něco k jídlu. Teď se pokus spát."
"Nejsem tolik unavený."
Linergie uchopila lahvičku, která stála na stole. Nalila značnou část jejího obsahu do hrnku. Tekutina nevypadal nijak vábně. Hnědozelená barva, pronikavý zápach.
"Vypij to."
Ravise už Linergii příliš nevěřil, ale instinkt mu radil, že přímou roztržkou nic nezíská. Celý hrnek vypil a opět usnul.
Když se probudil, byl pokoj prázdný. Nebyl unavený, pamatoval si všechno, co se stalo od doby, kdy o paměť přišel. Možná i o něco víc. Když se mu v hlavě vybavila podoba té ženy, co ho ošetřovala, vybavilo se mu i jméno a dostal divný pocit. Ano, není jako my ostatní. Je - jiná. Chtěl se zvednout, prozkoumat pokoj a zhodnotit svou situaci, cítil se ale tak slabý, že mu nepřipadalo dobré zvednout se z postele. Přemohl se a dovrávoral až k části pokoje upravené jako kuchyně - tam vzal nůž a vrátil se do postele s vědomím, že tu osůbku vyzpovídá - a už se od ní ničeho nenapije. Předstíral dál spánek - to se mu vyplatilo. Linergie za několik minut tiše vklouzla do pokoje. Odložila něco na pracovní desku a vrátila se k raněnému. Ravise věděl, že nadešel jeho čas. Když se nad něj naklonila, aby zkontrolovala jeho rameno - shodou okolností to dál od ní - strhl jí dolů a na krk položil nůž.
"Budu chtít odpověď na pár otázek."
V téhle chvíli zasáhl skutečný deux ex machina - MOD_Roocko. Přeruším tu příběh tak jak přerušil naší hru a nechám Vás zase čekat :p
EmhyrVarEmreis
26.07.13, 12:39
:)
Ne že se to smaže, než to dočtu XD
Dostalo se ke mě, že zatím je to příliš "černená knihovna". Abych vyhověl i vám dalším, tenhle kousek bude tak trochu stealth-akce. I když je dnešní kousek trochu kratší než předchozí dva, doufám, že se bude líbit stejně. R
"J-jakých otázek?" Linergie se nebála boje nebo zranění, ale toho, že bude muset všechno pravdivě vysvětlit.
"Začneme pěkně popořádku - kdo jsem já?"
"Jmenuješ se Ravise..." začala Linergie popořádku s těmi částmi příběhu, které měnit nehodlá, protože o ní nic neprozrazují. "Jsi - teda, býval jsi voják. Dezertoval jsi potom, co se tě pár dalších vojáků z tvé strany pokusilo zabít. Přišel jsi za mnou, abys na to zapoměl." To už se Linergii hlas jednou či dvakrát zachvěl, teď už nevyprávěla věci tak, jak se skutečně staly.
"No...budu ti věřit. Kdo jsi ty?"
Tahle otázka se Linergii líbila podstatně méně než ta minulá.
"Mé jméno je Linergie. Žiju tady ve vesnici už nějaký čas. Znám...znám sílu spousty bylinek."
Nevěděla, co má říct, aby se neprozradila. I když věděla, že ten den přijde, pořád se ho bála. Jestli se podřekne, bude muset utéct, utéct hodně daleko... Tady si už tolik zvykla... Lidi jí mají svým způsobem rádi, vyzná se v okolí a zdejší lesy jí vždycky podržely... Útěk by byl nevděčný krok... Vyprávěla mu o svém mládí, o tom, jak se dostala k alchymii a bylinkářství. Raviseho pozornost se časem otupovala a Linergie to cítila. Čekala na okamžik, kdy se bude moci Ravisemu vyškubnout, vzít mu nůž a opět zavládnout situaci.
Její vyprávění přerušilo zabušení na dveře.
"Linergie - jsi v pořádku?"
Ten hlas poznávám - Stoupatko!, řekla si Linergie. To je člověk, který by mi mohl pomoct. Jediný, komu jsem kdy svěřila celé své tajemství.
"A-ano, teď jsem v pořádku."
Ravisemu uteklo to, co Stoupatko pochopil. Za chvíli to tak být nemusí. "Obyčejně si totiž nepovídáš pro sebe."
Chtělo se jí zakřičet: Taky že ne...dělám to jen když mám nůž na krku, ale ovládla se a pronesla další větu s ukrytou informací. "Jen tu domlouvám noži, vzpříčil se mi v kuchyňské desce, to zvládnu sama."
"Kdybys s ním potřebovala pomoc, řekni mi, jeden muž to přeci zvládne." Kolik nepřátel je uvnitř? Budu potřebovat posily? Kdo mohl vztáhnout ruku na Linergii? Otázky se mu v mysli objevovaly a zase mizely v chaotickém víru.
"Určitě bych za tebou přišla."
Jeden člověk ozbrojený nožem, shrnul si výsledek konverzace Stoupatko. Běžel k sobě domů, v rychlosti popadl luk, šípy a dýku a vracel se zpátky k Linergiině domu. Skrčený přešel pod oknem a na druhé straně se do něj rychle kouknul. Stihl to, útočník ho nezpozoroval. Linergie ležela na břiše na posteli, ale jejího věznitele vidět nebylo. Asi je schovaný u stěny, napadlo Stoupatka. Jeho odhad byl, jak už víme, špatný. Nepočítal s tím, že věznitelem Linergie je zraněný a před půl dnem na chvíli i mrtvý člověk. A vůbec nepřemýšlel o jeho identitě, vědět, že je to Ravise, asi by se zastavil a uvažoval, na čí straně je vlastně právo.
Takovým detailům ale pozornost nevěnoval. Bylo pro něj jediným a nejdůležitějším cílem osvobodit Linergii z té svízelné situace. Obešel dům až ke straně, kde nebylo žádné okno - kromě vikýře na střeše, kterým se rozhodl vklouznout do domu. Provaz nikdy neodkládal. Vzal do ruky kotvici a hodil jí do otvoru ve střeše co nejšetrněji. První pokus se svezl po střeše dolů a skončil u Stoupatkových nohou. Druhý pokus už byl o něco lepší - jeden z háků na kotvici se zachytil za okraj vikýře. Naneštěstí nevydržel zkoušku tahem, tak se Stoupatko musel pokusit ještě jednou. Třetí pokus byl konečně úspěšný. Ještě se rychle rozhlédl kolem sebe, jestli jej nikdo nepozoruje a pak svižně vyšplhal po laně na střechu.
První krok dopadl dobře. Na střeše rychle smotal lano, aby nebylo vidět zespodu, otevřel vikýř a protáhl se jím na půdu. Jedno prkno pod ním slabě zavrzalo. Okamžitě ztuhnul. Dýchal pomalu a z hluboka, bál se pohnout byť jen rukou.
Mezitím o patro níž
"Dobře. Proč jsi mi to neřekla rovnou?"
"Dělala jsem to, co jsi chtěl. A pak - vždyť jsi přišel málem mrtvý! Musela jsem tě zachránit, na nějaké vysvětlování nebyl čas. Kdybych ti řekla tvůj příběh, mělo by nějaký význam nechat tě na něj zapomenout?"
To musel Ravise - nerad - uznat.
Skříííp.
"Co to bylo? Má to být nějaká léčka?"
Probůh, slyšel mě! Co těď? Mám pokračovat nebo se stáhnout?
"Asi moje kočka, nemáš se čeho bát."
Musím se pohybovat opatrněni. Čí byl ten hlas? Zdá se mi nějak povědomý...
"Kočka rozhodně nemá - ano, okované boty!"
Měl jsem se vyzout, tohle mě nenapadlo.
"Uklidni se, to se ti jen něco zdá, někdy se stane že chvíli pociťuješ ozvěny předchozího života."
Jen do toho, Linergie, ty se z toho vykroutíš!
"Ne, to se mi nezdá... Zřetelně slyším kroky okovaných bot!" Ravise se vyšvihl z postele.
Neboj se, za chvilku jsem dole... Ještě tři schody... Dva...
"Lehni si, ráno jsi byl málem mrtvý!"
Už tě vidím... I toho druhého chlápka.
"Ne! Je to bouda!"
To není možné...
"A tenhle chlap mě měl zabít. Zůstaň tam! Nebo jí podříznu hrdlo!"
"Ravise!?"
"Vzpomínám si na něco... Jméno - Stoupatko."
Probůh, začíná si vzpomínat... Tohle neskončí dobře.
"Odhoď ten nůž, Ravise. Všechno ti můžeme vysvětlit."
"Povídej. Ten nůž si ještě nechám."
Kdy bude dalšíííí... Já už chci dalšííí... Pjooooosíííííím... :-P
Nechtěl jsem to udělat, ale pak jsem to přeci jen udělal. Literární tvorba je v mnohém podobná čokoládě.
Stoupatko učinil váhavý krok vpřed. Ravise se naježil a nůž vytvořil na Linergiině krku nízkou rýhu. Bylo jasné, že to myslí vážně a že rozmlouvat s ním o odložení nože nemá valného významu.
"Dobře, dobře..." uklidňoval Stoupatko, "nebude ti vadit, když se posadím?"
"Zůstaň kde jsi," procedil zkrz zuby Ravise, "nemám dnes dobrý den."
To Linergie a částečně i Stoupatko věděli moc dobře. To, co však Linergie vůbec nechápala, bylo, proč si začal vzpomínat. S tou dávkou, co dostal, měl být ještě dva dny vláčný jako chlebové těsto. Vůbec neměl přemýšlet - natož si začít vzpomínat! Tyto myšlenky zastavil až nůž, tlačící na krk takovou silou, že stačil sebemenší pohyb a její život by dospěl k předčasnému, nepříliš veselému konci.
Musím ho nějak rozptýlit, napadlo Stoupatka. Když ho zabavím, Linergie se postará o zbytek. Párkrát přešlápl na místě.
"Zůstaň tam, Stoupatko!"
"Nech si to vysvětlit. Nebo mě nech se aspoň posadit. Už mě nebaví tu postávat." Jeho hlas zněl unaveně, nezúčastněně.
Ravise věděl, že se chová neslušně, ale na tom pramálo záleželo ve chvíli, kdy někomu držel nůž u krku. "Ne," pronesl tvrdě, "zůstaň tam."
"Vážně mě to nebaví," odporoval Stoupatko, "když to vyřešíme spolu, nikomu se nic nestane a nikdo se nic nedozví."
Učinil vstřícný krok vpřed, který byl pro něj osudný. Ravise, vykládajíce si to jako nenápadné přiblížení, už necítil potřebu ho znovu varovat. Jeho pravá ruka, držící nůž a bránící Linergii se do blížící se potyčky zapojit, se rychle přesunula na úroveň pasu. Poslední krok vpřed ukončila ona ruka prudkým vymrštěním vpřed a vypuštěním nože.
Linergie začala konat ihned potom, co přestala cítit nůž na svém krku. Snažila se rozvzpomenout na těch několik slov, ale byla příliš otřesena událostmi, než aby stihla Raviseho zastavit. Ten stačil mezitím vrhnout nůž směrem na Stoupatka, a to dost přesně. Ten se s chroptěním sesunul na zem a Ravise ho následoval hned další okamžik.
Kde jsme nechali Mortymera a Fatale? Vraťme se teď v čase do chvíle, kdy zlomený Mortymer odpustil Fatale lynčování.
"Pojď, drahý, půjdeme se projít. Tam dolů k potoku..." Zamyšlená Fatale nepostřehla drobnou změnu v Mortymerově chování.
"Dobře, lásko." Slova nadmíru vhodná, ale do tónu Mortymerova hlasu se najednou zase vmísil vzdor. Sice téměř neznatelný, ale byl tam.
Zaujati hovorem přeslechli další postavu, kradoucí se za nimi. Mluvili o tom a o onom, až na jednom paloučku se Mortymer zastavil. Fatale i ona tajemná postava se polekaně rozhlédli a ustaly v chůzi.
"Fatale, co jsi mi to udělala? Jak jsi mi mohla způsobit takovou bolest?"
Fatale nevylekala slova, která rozhodně nemohla čekat, tak jako jejich tón. Mortymer mluvil sice příčetně, ale dost prudce. Na to od něj nebyla zvyklá - ne potom, co ho dokázala zlomit.
"Co jsem ti udělala já? A co ty, ty... Způsobit psychickou bolest je daleko horší! Mě to bolelo hodně a dlouho, po každé z těch tvých aférek!"
"Tady mi ještě prosakuje krev! Jak můžu žít v tomhle!?"
Po vyřčení této poslední věty zatoužila i ona skrytá a maskovaná postava vložit se do hovoru. Nebude muset, uchechtla se. Nasadila si kápi a nehledě na probíhající hádku šla k nim. Z pouzdra vytáhla zdobený nůž, nůž, jehož posláním bylo být tím posledním, co projde člověku hlavou. Přistoupila k Mortymerovi zezadu a hrdelním hlasem pronesla jediné slovo: zemřeš. Jediným ladným, zřejmě dlouho trénovaným pohybem zarazila nůž do měkké kůže na krku. Nůž projel svaly a cévami až do míchy tam, kde se stýká s mozkem. Smrt rychlá a zaručená. Mortymer stačil zachroptět jediné slovo - strach. Nohy se mu podlomily v kolenech. Ruce už se nezvedly, aby utlumily pád. Viděl jen na smrt vystrašenou Fatalinu tvář, jak mizí v záplavě šedivých odstínů, přecházejících v černou, laskavou černou, která milosrdně přikryla všechno kolem. Zemřel, aniž viděl svého vraha. Ale zemřel svobodný, zbavený přílišného vlivu Fatale, ženy, která ho dokázala zlomit. Zemřel s nenávistí k ní, což je ta největší svoboda.
Fatale s křikem pozorovala Mortymerovu smrt. Ohlédla se za postavou v kápi, s obavou teď už o svůj život. Mortymerův vrah neměl v úmyslu se na místě činu dále zdržovat. Odběhl k podrostu, kde zmizel z Fatalina zorného pole. Ta se, stále křičíce, rozběhla směrem k vesnici.
Vrah s tím zřejmě počítal. Vrátil se k mrtvole, svůj nůž z ní vytáhl, pečlivě, avšak svižně očistil a na pár pergamenů kápl po třech kapkách Mortymerovy krve. Jeden nechal mrtvole v ruce, ostatní sroloval a strčil za plášť. Potom teprve odešel směrem k potoku, ve kterém se dlouhou dobu brodil, než vylezl opět na pevnou zem.
Fatale doběhla do vesnice ve chvíli, kdy se na zem zhroutili další dva naši hrdinové - Stoupatko a Ravise, ten prvně jmenovaný už navždy. Proto Linergii tak vyděsil Fatalin křik.
"Pomóc, je mrtvý!"
Obyvatele se začli sbíhat k plačící Fatale. Nikdo neměl tolik odvahy, aby jí utěšil v objetí.
"Kdo?"
"M-M-Mortymer. Postava v kápi - nůž - zezadu. Mrtvý. Utekl." Fatale nebyla natolik při smyslech, aby mohla převyprávět celý příběh, "Dole, palouk u řeky."
"Půjdeme se podívat, třeba toho vraha chytíme," navrhl jeden ze sousedů. Všichni se rozutekli do svých domů, někteří pro výzbroj, někteří ze strachu. Deset lidí Fatale jako eskorta snad poslouží.
Linergie se musela postarat o obě těla. Raviseho uložila zpátky do postele, kterou neměl opustit ještě nejméně další den, Stoupatka do hrubého pytle. Ještě dnes večer ho - pod pláštěm noci - odnese hluboko do lesa a tam ho pohřbí. Nezkoušela ho oživovat, rána, byť jediná, byla příliš vážná, než aby byla naděje. Ale tělo se nesmí najít, to si umínila. I když je Stoupatko po smrti, tušila, že udat Raviseho by znamenalo zkázu. Nějakým způsobem zkázu. Byl to jen neurčitý pocit - ale za svá léta se naučila nejvíce důvěřovat právě těmto pocitům.
Ohledání Mortymerovy mrtvoly netrvalo dlouho. Nebylo co řešit, tohle by Fatale rozhodně nezvládla. Pozornost všech se brzy stočila k záhadnému pergamenu se třemi kapkami krve. Co to může znamenat? Je to vzkaz, vysvětlení, nebo něco úplně jiného? Nechal ho tady vrah, snad aby je svedl se stopy? Otázky se rojily jedna přes druhou, ale žádné uspokojivé odpovědi se neobjevily.
"Inforumujeme stráž. Zavedeme ozbrojené hlídky - přes den i přes noc. Vycházet mimo vesnici je teď nanejvýš nebezpečné." rozhodl jeden z můžů, doprovázejících Fatale. Nikdo mu nedoporoval, a tak se vrátili zpátky do vesnice i s mrtvým tělem, poté co jeho polohu označili na zemi.
Nastávají zlé časy.
Jelikož a protože mám zase vzdělávací ústav, budou se tu povídky objevovat méně často. Zkusím to vynahradit něčím ze zákulisí. Díky za pochopení, R
EDIT: Na druhou stranu, o přestávkách a nudnějších hodinách se píše docela dobře :)
Než začneš cokoliv namítat já vím... Nahoře píšeš že dotazy, nedotazy sem ne... Ale tohle si nemohu odpustit... :-) "Zkusím to vynahradit něčím ze zákulisí." Co TÍM PROBOHA myslíš??? Notááák.... Přece mě nebudeš taky napínat... :-( Buď hodný kamaráád... Prosím Lin :o)
Nahoře píšeš že dotazy, nedotazy sem ne
--Stejně-to-nikdo-nedodržuje,-přemýšlím,-že-to-zruším.-- Zrušeno.
Co TÍM PROBOHA myslíš??? Notááák.... Přece mě nebudeš taky napínat... :-( Buď hodný kamaráád... Prosím Lin :o
V neděli se tu něco objeví - tak či onak. Dřív ani mrně :p
No přemýšlíš správným směrem... :-)
A slibuješ v neděli??? :-) Jestli ne stihne Tě trest... :-) Souhlas??? :-P
Tvořit něco pro naší "subkulturu" je dost těžké - zvlášť, když je člověk (pokud vím), jediný. Na druhou stranu, nestěžuji si. Například během vydávání komixu xkcd (http://xkcd.com) s názvem Time (http://xkcd.aubronwood.com/) (Čas) se na příslušném vláknu fora (http://forums.xkcd.com/viewtopic.php?f=7&t=101043) se objevila nová časová jednotka, poezie, vtípky, díl dostal i svou wiki (http://xkcd-time.wikia.com/wiki/XKCD_Time_Wiki) a dvě náboženství (http://xkcd-time.wikia.com/wiki/Religion_of_the_One_True_Comic). Tak šílení zase nejsme (i když... :))
Dost mi u toho pomáhá klidné místo. Nejde o to, kde sedím, ale co slyším. Kavárna je prý ideální. Pokud chcete s sebou tahat jednu kapesní, doporučuji Coffitivity (http://coffitivity.com/). Stačí zavřít oči a člověk si opravdu připadá jako v kavárně a jako opravdový spisovatel. Potřebuji snad něco víc?
Ano. Chci "realitu".
Odložila něco na pracovní desku a vrátila se k raněnému. Ravise věděl, že nadešel jeho čas. Když se nad něj naklonila, aby zkontrolovala jeho rameno - shodou okolností to dál od ní - strhl jí dolů a na krk položil nůž. (1.2 Přežil svou smrt)
Když jsem tohle vymýšlel, vžil jsem se do "své" postavy úplně. Lehnul jsem si na postel, tak, jak bych ležel se zraněným ramenem. Pod sebe jsem schoval nůž a zavřel oči. Jako bych svou ošetřovatelku viděl. Naklání se na mě - jak bych jí nejlépe strhnul dolů? Zvládnu ji pak udržet dole a dát jí nůž na krk - doslova? Snad půl hodiny jsem ležel a tenhle kousek prožíval znovu a znovu.
Snad alespoň někteří z nás nejsou tak šílení. Nebo můžeme začít tvořit osadnické náboženství (je někdo proti? :)) a na globalu si příště zvolíme krále Damiena. A Petruška dvacátá půjde od válu. Jestli tam potkám i bratrance Theodora, klepne mě.
Ravise
Je to menší, ale akcí nabitý díl. Pak nás čeká ještě jeden, opravdu miniaturní a možná, že opustíme vesnickou éru. Ale nepředbíhejme.
A vraťme se zase zpátky do Linergiina domu. Ravise i Stoupatko leží na zemi a ten druhý už nikdy nevstane. Ačkoliv byl Ravise převážně v právu, šlo o čistou vraždu, a tak bylo nutné zbavit se těla.
Všichni zmizeli do svých domů, nebo ti odvážnější doprovázet Fatale. Ideální okamžik. S jistými obtížemi si přehodila pytel přes rameno a vydala se do lesa. Věděla o opuštěném vlčím doupěti, kam bude možné tělo odložit alespoň na nezbytnou dobu a vchod zamaskovat. Nevěděla pořádně, proč pomáhá krýt vraždu.Cosi jí našeptávalo, že to tak má být, a že když se jí nepodaří Raviseho zachránit, dopadne to velice špatně. Její úkol jí pomohl zbavit se všech "morálních" otázek.
Pokaždé, když zapraskala větvička v okolí, ztuhla. Rozhlédla se kolem, jestli jí někdo nesleduje. Po dlouhé a strachuplné cestě se dostala konečně až k jeskyni. Položila tělo jemně na zem, pohlédla do zavřených očí a v duchu se rozloučila.
"Buď sbohem, starý příteli." Není čas na slzy. Energicky začala shromažďovat větve a listí. O tomhle brlohu nikdo neví, tělo tu bude alespoň prozatím, než se všechno uklidní, v bezpečí. I když jeho zmizení se tím nevyřeší. Neměla nejmenší ponětí, jak naložit s tímhle problémem, ale rychle jí mělo být pomoženo.
Fatale už od Mortymerovy vraždy nevycházela z domu. Trvalo pár dní, než počáteční vzrušení opadlo, hlídky už se nedržely tak ostražitě a na celou událost se začalo pomalu zapomínat. Do této letargie neupadla celá vesnice. Linergie pořád nevěděla, co se Stoupatkovým tělem a Ravise, kterému stále nepovolila odchod do domácího ošetřování, nesměl o ničem vědět. I tak měl svých starostí dost, Mortymerova vražda mu snad jako jedinému nedávala spát. Jeho paměť už byla několikrát pozměněna, ale z jeho povahy a instinktů přežilo úplně všechno. A i ze vzpomínek toho přežilo víc, než Linergie myslela, a mnohem víc, než doufala.
Nikdo ostatní se o Stoupatkův osud nezajímal. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, byl vyhlášený svou trpělivostí při lovu a často se nehnul z místa i několik dní. Ale ani o Mortymerovu smrt se nestaralo víc myslí, než jedna, ta Raviseho. A to přestože i ostatním mohlo jít o uhájení svých životů. Muži přistupovali k hlídkové povinnosti více či méně laxně a ani šetření královské stráže nepřineslo byť jediný paprsek světla.
Čas pomalu plynul dál a Fatale se začala objevovat u oken. Nejdříve jednou, dvakrát, jakoby náhodou. Ale čím dál, tím víc. A potom přišel ten zlom, kdy poprvé otevřela dveře a dala se do řeči s kolemjdoucími. Strach jí postupně úplně opustil.
Den na to už ze svého domu vyšla pár kroků ze dveří. Slunce ji oslnilo a ona si před ním zakryla pobledlou tvář rukou. Nebyla jediná. I Ravise se podle Linergie zotavil již natolik, aby mohl vstát z postele. Šel po návsi pomalým krokem pod starostlivým dohledem své ošetřovatelky. Ztěžka, ale nesmírně rád pokládal nohu za nohou a vychutnával si pocit volného pohybu, přihmuřuje přitom oči před oslnivými slunečními paprsky..
Pohlédl na Fatale a uvědomil si další kousek své paměti. Další vzpomínka, uložená v nevědomí se přesunula a Linergiino snažení bylo o další kousíček zbytečné.
"Jsem rád, že už zase stojíš na nohou," prozradil nevědomky Linergii nabylou vzpomínku.
"Pořád se trochu bojím. Ale lidi ve vesnici jsou tak obětaví," usmála se, "když jde o důležitou věc," pronesla v přímém rozporu s tím, co sama zažila.
Oba dva, zabráni do hovoru, přehlédli přichod zamaskovaného člověka, Šel pomalu, s hlavou skloněnou, přímo kolem Raviseho a Fatale. Nenápadný pohyba a obezřetné chování ukazovalo na velice závažný úkol. Rychlý krok a znak na zápěstí - to je někdo ze sekty, která má na svědomí Mortymerův život! Přišli snad zabít někoho dalšího? Asi ano - v jeho ruce se leskne nůž. Nebo spíš - v její? Ruka je spíše drobná, a z pod kápě sem tam vidět delší vlas.
První si vetřelce všiml Ravise. Na okamžik se zarazil, ale ihned navázal na přetrženou větu a jen pár gesty upozornil ostatní na postavu v kápi. Ta zřejmě poznala, že je prozrazena. Její krok přešel v běh a jen tak-tak, že se trefila do dveří, když proběhla kolem Fatalina domu. Nožem na ně přišpendlila jakýsi pergamen se třemi skvrnami. Třemi kapkami krve! Nyní již zřejmě bezbranná utíkala rychle pryč, do bezpečí lesa. A hned za ní Fatale s Ravisem, následováni Linergií.
"Ravise, vrať se! Ještě není čas, abys mohl takhle běhat!"
"Mortymer, vrah, Fatale, varování," supěl Ravise, "chytit!"
Tenhle kratičký rozhovor byl pro jeho pronásledování osudný. Jak se soustředil na mluvevní a na svůj cíl, mizející v křovinách, přehlédl kořen starého, statného smrku a ve vteřině byl rozpláclý na zemi. Úlekem na okamžik strnul, a ten jediný okamžik rozhodnul. Už se nestačil zvednout a dát se zase do běhu. Linergie k němu hbitě přiskočila a chytila ho za ruce.
"Ne, je to příliš nebezpečné! Zvlášť ve tvém stavu!"
A tak mohl Ravise jen sledovat, kterak obě postavy mizí v dálce mezi stromy. Nezbylo mu než se vrátit a cestou si vyslechnout kázáníčko od Linergie.
Pokračování - časem :)
Nakonec tak krátký není. Čtěte pečlivě, jsme na konci jedné éry. Kdo ví, kam se příběh vyvine.
Fatale se do večera nevrátila. Kdo ví, jestli jí tajemná osoba dokázala uniknout nebo jestli došlo k boji, a kdo z něj vyšel vítězně. A překvapivě - ani tohle nevyburcovalo osazenstvo vesnice. Tedy kromě jednoho muže. Když se smrákalo, odešel z vesnice jen s malým batohem na zádech. Nikdo se o to nestaral víc, příští ráno přineslo více vzrušující události.
S východem slunce dorazila královská stráž. Ne dva či čtyři strážci, jak bylo jindy zvykem, ale hned celých šestnáct, po zuby ozbrojených a nevrlých strážců. Postavili se ke všem cestám z vesnice a dva vešli na náměstí.
"Jsme tu kvůli tomu incidentu ze včerejška. Hledáme tři lidi - Raviseho, Fatale a Linergii."
V davu to zašumělo. Tu a tam se ozvaly hlasy.
"Fatale byste tu hledali marně. Včera zmizela, když utíkala za kýmsi v kápi," řekl nahlas někdo z davu.
"Ravise, Linergie?" Stráže na nepřítomnost Fatale viditelně nereagovaly.
"Tamten dům." Strážím se přeci jen neodporovalo, i když byla cítit nevole k jejich přítomnosti. Nebylo to nepochopitelné, zvlášť poté, co nedokázali objasnit Mortymerovu smrt.
Oba dva došli k zmíněnému domu a jeden z nich zabušil pěstí na dveře.
"Ravise, Linergie, jste předvoláni k výslechu. Jdeme."
Zevnitř se nejprve ozvalo zaklení, poté zívnutí a ve dveřích se objevila Linergiina hlava.
"Kam jdeme?"
"Do královského města, k soudu."
"Nepřipadá v úvahu. Kdyby šlo jenom o mě, tak půjdu, ale Ravise by tu cestu nemusel vydržet."
"Nemusel vydržet?"
"Byl těžce zraněn. Nemůžu to po něm chtít."
"To je v pořádku, pánové, já to zvládnu. Jen to bude asi chvíli trvat."
Linergie pohlédla na Raviseho, poté na stráže a pak protočila oči v sloup. Mám já to zapotřebí, mumlala si pro sebe, ale neodporovala. Strážím se přeci jen neodporuje.
Vyšli ven a stráže je ihned rozdělili a obklopili. Poté je vyvedli z vesnice. Nedovolili jim mluvit, rozhlížet se, nic. Mohli jenom jít a doufat, že jde opravdu jen o svědecké podání vysvětlení, ať už k čemukoliv. Ani s přestávkou se nedalo s největší pravděpodobností počítat, ale Linergii bylo útěchou alespoň to, že na Raviseho vidí a může svým krokem, byť jen trochu, regulovat rychlost, kterou jdou. Ve městě minuli budovu soudu a šli až k paláci. Ani pro jednoho to nebyl příjemný pocit. Pod palácem bylo místo, o němž se zmiňovaly jen legendy jako o nejstrašnějším místě v celé zemi. Naštěstí se nevydali směrem dolů, ale naopak nahoru, tam, kde úřadovali ti, kdo o zemi skutečně rozhodovali.
A setkali se s tím nejvyšším z nich. Přímo s královnou Petruškou.
"Nechte nás tu o samotě," požádala stráže, hned, co vešli a předali eskortované. Královně se neodporovalo, jakkoliv se jim její příkaz zdál divný. Jeden za druhým poslušně odešli a když klaply i druhé dveře, královna se rozhovořila.
"Nechte těch zbytečných poct, na to nemáme čas. Pojďte dál, drahý plukovníku," pronesla poté zdánlivě ke stěně. Ta se rozevřela a do místnosti vešel muž.
Mohlo mu být tak pětačtyřicet a už oslovení samo prozradilo, že je to voják.
"Ravise, Linergie, dostalo se ke mě, že jste viděli tu maskovanou osobu, co podle mých zdrojů zabila jednoho člověka z vaší vesnice a pokusila se zabít i druhého."
"Ano, výsosti. A možná, že Fatale skutečně zabila."
"Myslela jsem si to. Neví se o ní nic, že ano?"
"Máte pravdu, výsosti."
Královna jakoby unaveně pokývala hlavou. "Věc se má tak, že tahle sekta začíná po celém království vraždit lidi a celou zemi uvrhá do víru chaosu. Takže je nutné, aby byli smeteni z tohoto světa. Není lehké vydat jim na pospas další lidi, a proto vás chci požádat, abyste podstoupili výcvik tajné služby a něco s tím udělali. Víte, kde začít. Je to moc důležité."
Oboum dvoum se ve tváři zračil úžas a strach. Nechtělo se jim riskovat vlastní životy v akci, která nemusí nikdy vyjít najevo a tím spíš skončí neúspěšně.
"V případě, že odmítnete, budu vás muset dát pod zámek. Ravise, tebe odsoudíme za dezerci a Linergii za čarodejnictví.
Úžas a strach nabral na síle. Ví snad královna, co jsem udělal? Jak se dopátrala pravdy? Otázky jim vířily v mysli a ani jeden nebyl schopen slova.
"Nebude nikdo, kdo by se odvážil bojovat za pravdu."
Bylo skoro slyšet, kterak padají dva velké balvany na zem. Samozřejmě, smyšlené obvinění, které je tak běžné, že mu všichni uvěří.
"Dám vám na rozmyšlenou den. Stráže vás odvedou zpátky do vesnice a zůstanou tam do zítra."
Královna byla viditelně zoufalá. Něco takového by jindy nebyla schopná udělat.
"Jestli se rozhodnete královninu nabídku přijmout, zajděte za některým ze strážců a přiznejte se k vraždě. Oni vás přivedou do vězení a od tamtud vás dostane někdo z našich lidí. Dostanete výcvik a výstroj a začnete pátrat po té osobě, kterou jste viděli včera," promluvil poprvé plukovník od tajné služby. Jeho hlas byl rozhodný, byl si vědom, že zítra oba nejspíš přijdou.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli to sem vůbec mám psát. Je mi jasné, že se to z jedné strany dá vzít jako obyčejný "hejt". Ale nakonec jsem si to neodpustil... Poslyšte tedy krátké zamyšlení o umění.
Na hlavní stránce visí oznámení o soutěžích, které se konají při příležitosti tzv. Helouínu. Skutečnost, že se sem pro větší výdělky zavádí cizí svátek (původem anglosaský), nechám být. Nakonec, všechny servery by měly mít stejné podmínky. Takže se vyřezávají dýně a dělají golemové. Proti nutnosti "fyzičnosti" výrobku nic nemám. Ale vyhnul bych se pojmenování "soutěže pro umělce", neboť umění není jen malování a vyrábění věcí.
Chápu, umění slov se neprodává tak lehce. I přes to se v dalším díle vyjádřím ke golemovi, dýním, sběratelským předmětům a vůbec novinkám ve hře. Je to můj názor, tak to je. BB můžou určovat pravidla, ale ne názory. Jestli Vás to, drazí "barevní", zvedne ze židle, splnil jsem svůj úkol. Jsem si vědom toho, že vlákno mi může být smazáno nebo uzamčeno. Tím se ale jenom potvrdí to, co už delší dobu koluje globalem. Rozhodnutí je na vás.
Inkotronka
20.10.13, 08:34
A kafe piješ ? Co čaj ? Taky ? Jakto ? Dyť to není dostatečně České pro Tebe ne ? :D Puritánství je děsná nemoc.
Kafe nepiju, čaj vyjímečně. A to tak, že cíleně nečeský. Je pro mě tou "trochou exotiky". Taky nesnáším Santu Klauze a velikonočního zajíčka.
Ale to, na co poukazuji je komercionalizace svátků. To, že sem zavlečou svátek, aby se na něm vydělávalo. A že hry tohle (i když možná nepřímo) podporují.
Zítra strávím asi tak šest hodin ve vlaku. To, co není dobré pro sedací část těla by mělo být dobré pro spisovatelské sklony. Když mi ovšem nebude nikdo koukat přes rameno. Takže myslím, že další díl můžete očekávat do konce tohoto týdne. R
Tak, slibované pokračování je tu.
Když se vrátili zpět do vesnice, nebyl ani jeden schopen slova. Za zavřenými dveřmi nejdřív jeden na druhého chvíli nechápavě koukali, než se Ravise odhodlal šeptem promluvit.
"Nechápu to."
Vyděšené ticho ještě chvíli pokračovalo, než svou myšlenku dokončil.
"Kdyby sem poslali jednoho posla... Kdyby poslali oficiální královskou listinu... Ne, promluví s námi přímo královna. Začíná se dít něco moc ošklivého."
"A co ta nabídka? Už ses rozmyslel, jak s tím naložíš?"
"Linergie," začal Ravise, doufaje, že oslovení nebude znít příliš tvrdě, ale jen unaveně, "Spadl jsem ze skály a málem umřel. Zachránilas mi život. Pak tu ta sekta zabila člověka. Pokusila se, doufejme neúspěšně, zabít dalšího. Jsem - tedy, byl jsem, voják. Je to moje povinnost vůči království a královně. A už jsem se nejednou smířil s tím, že je můj život u konce. Já tu práci beru."
"Nevím... Ber v úvahu, že nás prakticky přinutili. Máme vlastně na výběr? Můžeme do toho jít a nechat se možná zabít nebo strávit zbytek životů přikovaní k lavici odsouzených. A abych řekla pravdu, ani jedna vyhlídka mě nenaplňuje nadšením."
"Určitě se rozhodneš dobře... Dej tomu pár hodin, ještě jsi si to pořádně neuvědomila. Kdybych se nerozhodl najednou, hned, když jsem se to dozvěděl, tak bych taky nedokázal říct cokoliv smysluplného."
"Máš pravdu, ráno moudřejší večera," pronesla unaveně Linergie a začala se přehrabovat ve spižírně. "Jídla je vevnitř dost - osobně pochybuju, že by mě nebo tebe pustili ven pro jídlo." Cuknutí hlavou směrem ke dveřím doplnilo, koho má "jimi" na mysli.
Toho večera šli neobyčejně brzy spát.
Když ráno vysvitlo slunce, byli už oba na nohou. Ravise stoicky klidný, zato Linergie roztěkaná. Kráčela hned sem, hned tam, přemisťovala věci z místa na místo. Najednou se rozhodla. Sebrala se stolu menší brašnu a rychlým krokem přišla k Ravisemu.
"Sežeň si věci. Půjdeme."
Díval se na ni nejprve udiveně, ale potom, co mu došlo, kam míří a půjde, prolétl dům jako blesk a když měl všechno, co u Linergie bylo jeho, u sebe, přikývl. Děj se vůle boží, zašeptal.
Linergie pootevřela dveře a pronesla ke strážím: "Chceme mluvit s vaším velitelem."
Ještě vyspával. Trvalo dlouho, než přišel. Vešel dovnitř a přijal nabízenou židli.
"Co chcete?"
"Máte nás," řekla Linergie, "přiznáváme se."
"Dobře. Výtečně," ulevil si kapitán stráže nahlas. "Máte právo nevypovídat. Vše, co nyní řeknete et cetera, et cetera. Zbraně vám pochopitelně zabavíme, ale proti osobním věcem nic nemám." A začal mluvit tišeji. "Nebojte se, jedu v tom taky. Mě zlanařili úplně stejně - a ta práce se mi začala líbit. Ve vězení za vámi přijde stráž a odvede vás jakoby k soudu. Ve skutečnosti vás odveze do výcvikového tábora. Bude to těžkých pár dní. Všechny věci tam přijdou za vámi."
"Když jste v tom zapleten taky, mám pár otázek."
"Povídejte, madam."
"Mám pár podmínek."
"Je to nezvyklé, ale povězte je. Jestli to nebude nic příliš vyjímečného, splníme je."
"Výborně. Za prvé, budeme pracovat jen spolu. Jen my dva. Žádné dělení, nikdo navíc."
"To je rozumný požadavek, ale o vašem zařazení se rozhodne až poté, co projdete výcvikem."
"Za druhé, nikdo se nebude zaobírat naší minulostí."
"Pokud budete sloužit království, byl by nesmysl podnikat proti vám jakékoliv kroky."
"Což zahrnuje i beztrestnost případných dřívějších přečinů?"
"Ano."
Ravise nestačil zírat. Jistě, byl rád, že když už bude v ohrožení života, bude tam s někým, kdo mu už zachránil život. Takhle se na ni můžu zcela spolehnout. Svěřit jí svůj život. Ale přeci jenom, všechno přišlo tak náhle. Znovu procitl až ve chvíli, kdy mu její jemná ruka zavřela pusu. Sebral raneček svých věcí a vyšli vstříc svému osudu.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další týden byl nejpernější týden v jejich životech vůbec. Vždy, když usínali mezi desítkami dalších "dobrovolníků", nejradši by se propadli do země. Linergie i několikrát zapřemýšlela o útěku. Nejednou měla promyšlený celý plán, ale vždy zůstala. Výcvik byl sice tvrdý, ale vnitřně cítila, že musí vydržet. Musí vydržet za každou cenu!
Ravise zvládal výcvik psychicky mnohem lépe. Jeho nedávná zranění mu ale značně ztěžovala pohybovou složku jeho staronového denního chleba. Už ale neopakoval svoje staré chyby. Věděl, že ne ve všem mají jejich nadřízení pravdu a kde to šlo, tam si cvičení ulehčil. Snažil se i radit dalším. Málokdo ho ale poslouchal.
Když prošli ostrým startem a buzerace začala ustupovat radám, z těžké práce se najednou stala radost. Začali vidět a chápat. Linergie v sobě objevila skrytý kušařský talent a Ravise byl s mečem a štítem ještě nebezpečnější než kdy jindy.
Jednoho rána, ve třetím týdnu od začátku výcviku, uviděl Ravise kotlík. Přímo mezi cvičnými figurínami. A nebyl sám. Před stanem majora, velitelem tábora, stál opuštěný vozík s potravinami. Zatřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, což bylo přesně to, o co se snažil. Pověděl o tom u jídla Linergii a ta odpověděla, že tu viděla strašáka. Stál prý nedaleko hlavní brány a přišli tam nějací dva lidé a strašáka odnesli. Divné ráno pokračovalo. Když přišel major, aby oznámil dnešní rozpis služeb, tak kromě toho, že kulhal (zřejmě od nakopnutí vozíku), přinesl i neobvyklý rozkaz.
"Naše královna, Petruška dvacátá, nařizuje všem ozbrojeným složkám hledání neobvyklých věcí, které se začaly vyskytovat po celém království. Prostě půjdeme a začneme sbírat bylinky, kotlíky, vozíky s jídlem, prapory a strašáky, mimo pole, probůh! a budeme je nosit sem na hromadu. Večer si pro ně přijede vůz a odveze je na hrad."
Mezi rekruty se nesl šepot, ale slova jako šílená, prázdná hlava a chudák byly zřetelně slyšet.
"HEJ!" zakřičel major, "mě se to nelíbí o nic víc, ale vojáci nad rozkazy nediskutují. Prostě půjdeme a hotovo."
Večer, u prvního pořádného dalšího jídla byli všichni sbíráním otrávení.
"Ravise, strašně mě bolí oči. To sbírání nám byl čert dlužen!"
"Já vím, Linergie... taky mě pálí. Dnes jdu spát ještě před večerkou. Snad to pomine. Co se vlastně s tak různorodým haraburdím dá dělat?"
"Nevím. Taky se mi to nelíbí," vložil se major do diskuse. "Ale počkejte na zítřek, budeme sklízet dýně. Královna je chce vyměnit s Půlnočním ostrovem za nějaké nové budovy. Nekoukejte tak na mě, co já s tím mám udělat?"
"My víme, pane," odpověděla Linergie a tak trochu se za vyčítavý pohled omluvila. "Snad to brzy skončí."
"Na zítra se dobře vyspěte. Bude tuhý den."
Neměl ani ponětí, jakou pravdu nevědomky vyřkl. Místo dýňového šílenství přineslo slunce strašnou novinu.
Krasně vložene udalosti ve hře do povidky, zakopavani o kotle a bolave oči z hledani, smekam.
Asi jste si všimli na globalu, že žiju. Tak jen dávám vědět, že povídky žijou taky. Ale času je teď neuvěřitelně málo. Mějte strpení :)
Tak se pomalu dostávám do stavu, kdy budu muset chtě nechtě* neco napsat, abych si udržel aspoň zbytky zdravého rozumu**. Tak jen taková malá návnada :)
Tábořiště potemnělo. Tu a tam někdo poposedl k dohasínajícímu ohni. Pár ochotných rukou narovnalo na řeřavé uhlíky další větve. Miliony malých světélkujících mušek vyrazily z ohniště k obloze a zanedlouho se oheň opět rozhořel. Rudá barva zalila obličeje a osvítila je strašidelným světlem. Ti, co seděli u ohně příliš blízko se opět odsunuli do příjemné vzdálenosti. Zvířat ani stanů opodál se tahle změna ani nedotkla. Ticho přerušilo zachrápání v jednom ze stanů. Ostatní jakoby vypadli z tranzu a uvědomili si, že už nějakou dobu mlčím.
"Vyschlo mi v ústech," řekl jsem, "nemá někdo trochu vody?"
"Tady," podal mi někdo vak s vodou.
Cítil jsem na sobě pohledy všech přitomných. A vůbec jsem se nedivil. Nevědět, co se stane dál, byl bych se už držel pod krkem a dožadoval se pokračování. Porozhlédl jsem se po tvářích okolo. Ti jistě nevědí nic o posledních událostech v království. A musím jim to říct zrovna já! Musí to vědět, ještě než znovu vstoupí do civilizace. A těžko jim to poví někdo jiný. Nedovedl jsem si představit, co by se stalo, kdyby v blažené nevědomosti vstoupili do města, které už bylo tou pohromou postiženo.
Napil jsem se vody, takhle na večer byla už příjemně studená a několika kroky protáhl ztuhlé nohy. Poté jsem si sedl zpět k ohni a pokračoval ve vypravování.
---------------------------------------------------------------------
* Ne že bych nepsal rád, ale nějak nezbývá čas ani nálada. Někdy se to vleče až hrůza ale psavá prostě nepřijde. Ale - kdo se vleče, neuteče.
** Pokud lze můj rozum označit za existující a zdravý. Spíš asi ne.
Ursa_Major
06.03.14, 18:10
Ahoj Ravise, mám na tebe prosbu. Mohl bys do své ságy zapracovat epizodu, jak Lord Aprílek šel do lesa, potkal chupacabru a sežral ho medvěd? Teda přesněji Velká Medvědice. Dík. :-)
Ahoj Ursa_Major,
Příběhy na přání? No, nevím nevím, nějak se mi to nepozdává. A co chudák Parilek?
Každopádně mám teď rozmyšlené asi tři epizody (jednu už rozepsanou, slibuju, že v neděli si k tomu sednu :)), takže by to mohlo chvíli trvat. A to tak, že dlouho. Nejvíc se ale bojím toho, že když vyhovím tobě, tak se tu objeví jiní, a požadavky se budou čím dál víc stupňovat a blížit absurditě. Asi budu muset odmítnout, ale ve světe Povídek je možné všechno.
Pozor, spoiler: http://bitbin.it/hvTMT9OB (pro sychr je ještě pod heslem, pokud opravdu chcete vidět, co se může stát, zde je heslo: TSOpovidky.mortymer).
Ursa_Major
06.03.14, 23:07
:-D Aprílek bude sežranej. Nemá mi zhasínat na ostrově.
Podle svého slibu předkládám další část mé ságy. Asi bych měl zažádat o přejmenování vlákna :)
To ráno se nepovedlo v žádném ohledu. Slunce, pomalu probouzející tábor k životu se jen stěží prodralo přes neprostupnou hradbu mraků a vítr ošklivě řezal do tváře. Země byla zahalena mlhou. Během noci byly stráže dokonce dvakrát posíleny. Mlha přenášela mezi vojáky napětí a za hradby se neslo drkotání zubů těch nešťaslivců, kteří se nemohli schovat v závětří.
Posílit stráže byl dobrý nápad, jak se k ránu ukázalo. Bylo lze spatřit postavu, která těžce dobíhala k bráně. Když vběhla dovnitř, udýchána klesla k zemi a dlouze a těžce oddychovala. Někdo ihned odběhl vzbudit plukovníka. Ten, když rozespalý přišel, osobu zřejmě uklidnil, neboť osoba uvolnila stisk v ruce a do bláta upadla malá pergamenová kulička. Plukovník se pro ni sehnul, rozbalil ji, a když přečetl obsah, zbledl.
"Poplach, všechno vzbudit, na plac."
Strohý rozkaz byl neprodleně vyplněn. Ze všech budov se začaly vynořovat unavená ještě, ale vnímající těla vojáků. Všeobecný mumraj trval jen několik málo chvil, než se všichni, vyjma stráží, seřadili na náměstíčku.
"Radši se posaďte," začal plukovník navyklou formulkou, zapomínaje, že na sezení není příliš mnoho místa, "přináším špatné zprávy. Král... Královna... Petruška Dvacátá... unesena." Stále tomu ještě nevěřil, hlas mu selhával. "Každý druhý vystoupí z řady, sbalte si nejnutnější věci a ihned odjíždíte do hlavního města."
Ravise s Linergií na sebe krátce pohlédli. Jako asi každý, kdo je vržen do neznámého, cizího a nepřátelského prostředí se snažili být stále sobě na blízku. Bude to jeden z nich.
Tohle budu já, pomyslel si Ravise. Určitě se vybírají lidé k boji. Vždycky to takhle bylo. Ať to potká mě.
Muž vedle Raviseho udělal krok vpřed. Linergie též, jako by tomu ani nevěnovala pozornost. Když vystoupila poslední osoba na konci náměstíčka, plukovník opět promluvil.
"Kdo má víc jak dvacet dnů výcviku, krok vpřed." Ze zbylých rekrutů vystoupilo jen několik málo. Mezi nimi i Ravise.
"Sbalit dvoudenní a ke koňům, rozkazy dostanete na místě, po odjezdu první skupiny. Ostatní zůstanou zde, budou pokračovat ve výcviku. Rozchod."
Když odjela první skupina na žebřiňácích směrem ke královskému městu, přišel plukovník ke stájím. Tam už stál připravený Ravise i dalších pár jeho spolubojovníků. Plukovník vytáhl z kapsy několik obálek a každému rozdal jednu. Pak se posadil na sud a na koleně rozložil mapu.
"Musíme informovat ostatní tábory. Podle data z našeho rozkazu jsme asi půl dne opoždění za posledními událostmi. Takže jeďte co to jen půjde. Když bude potřeba, ve jménu království vyměňte koně. Musíte se dostat co nejrychleji k dalším táborům. Máme v dosahu těchto sedm táborů," ukazoval prstem na místa na mapě, "vy dva pojedete sem, každý jinou cestou. Oblastní tábor musí být informován za každou cenu. Vy ostaní po jednom."
Následoval výčet táborů a jmen.
"Rozkazy musí být doručeny za každou cenu. Odevzdejte je jen velitelům táborů, ani vy sami je neotevírejte. Hodně štěstí."
Za několik okamžiků již osm statečných jezdců cválalo směrem k vycházejícímu slunci, připraveni splnit své poslání. Sedm jich mělo v hlavě únos královny, jen jeden přemýšlel o zcela jiných věcech.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ravise byl na cestě už několik hodin. Tábory u sebe nebyly nejblíž. Proč, to Ravise nevěděl. Ve vesničce, kterou projížděl před chvílí, si doplnil vodu a vyměnil koně, takže cesta lesem ubíhala opět značnou rychlostí. Lesní přítmí má ve zvyku otupovat pozornost, a Ravise to dobře věděl. Proto o něco zpomalil a soustředil se na svůj úkol. Ale hlavu si prostě vyčistit nemohl. Stalo se toho příliš mnoho, přemítal. Nemůžu si prostě říct jako vždycky - jsi voják, tak zavři pusu a drž krok. Nic takového jsem nezažil, jak se můžu tvářit lhostejně? A do toho ještě ten zatracený únos.
Kůň pojednou zneklidněl. Odfrknul si a zastavil.
"Hyjé," pronesl do ticha Ravise a polekaně se rozhlédl. Nebyl tu sám. Něco ho sledovalo. Nebo někdo? "Tak pohni se," domlouval koňovi. Bezvýsledně. Ravise upustil otěže a tasil meč. Dopis schoval pod uniformu a uchopil meč do obou rukou.
"Vylez," zakřičel, "vím o tobě."
Ticho. Jediný lístek na stromě nezašustil.
Mrtvolné ticho. Ani na jedné větvi neděděl pták, aby mohl zpívat.
Ticho přerušila praskající větvička. Ravise se sice otočil, jak nejrychleji mohl, ale nestačilo to. Místo útočníka spatřil jen myriády nesmyslných tvarů fantastických barev. Jeho tělo nejprve upustilo meč a pak bezvládně sjelo z koně.
Pokračování příště.
Jen tak daleko, jak si sami dovolíme.
Poslední dobou tu panuje divná móda. Chat nedrží, údržby zlobí. Nevím, jak dlouho v tom vydržím hrát. Nevím, jak dlouho bych v tom měl vydržet. TSO je v principu dobrá hra. Hrají ji lidé - no, jako já. Poznal jsem tu dost přátel. Ale nevím, jak dlouho se tu s vámi budu vídat.
Když se rozhodnu skončit, slibuji zde pár věcí. Za prvé, Povídky dokončím. Neuseknu, ale dokončím. Mám v hlavě rozvrženo pár dílů, ale kolik jich zde uveřejním už nezávisí na mě. Hraju a píšu - nebo ne.
Za druhé, všechny si schovávám a dám je jinam, kdyby to tu zaniklo úplně. A za třetí, až je dokončím, vyjde pdfko.
Tolik ode mně a vás jsem tím slibem snad potěšil natolik, že přestanete myslet na padající server.
Ravise
Než mi nadejde "den M", maturitní šílenství, chtěl bych sem dát ještě tak dva díly. Takže čekejte ten první cca na neděli, a obrňte se kapesníky, zejména citlivější povahy, protože nebude zrovna veselý. Dělo se toho dost, než abych byl schopen vše ignorovat. Pokusím se nikoho nepřipravit o život - ale nic neslibuji.
Pak možná vydám ještě jeden - o dost zuřivější - asi za 14 dní. Nadále se odmlčím a budu se šrotit. Jak mi dopadne maturita - to poznáte z dalších dílů.
V reakci na svůj blogový zápisek ze 27.03.14 - což bylo před měsícem - jsem rád, že problémy z větší části ustaly. Teda, některé. Server funguje dobře, jen na chat se většinou dívat nedá. Nezáleží jenom na funkčním serveru. Záleží i na tom, jak se budete chovat. Ano, G., Z., H., M., L., I., S., mluvím o vás. Svět je větší, než vaše strana obrazovky.
Představivost je příšerná věc. Představivost... je příšerná.
Když se Ravise probral, uvědomoval si pouze dvě věci - že nevidí, a že ho příšerně bolí hlava. Pokusil se protřít oči, ale poznal, že má ruce spoutané za zády.
"Ležím," pomyslel si, "co takhle vstát?"
Vstát bez pomoci rukou z polohy ležmo není nic jednoduchého, zvlášť když máte znehybněné nohy. To už je vstávání prakticky vyloučeno. Když mu došlo, jak moc je jeho stav špatný a co všechno u sebe asi už nemá, rozhodl se, že bude nejlepší na sebe nepřitahovat příliš pozornost. Převalil se tak, aby měl alespoň nějaké pohodlí a pak začal pracovat na utlumení bolesti hlavy. Přesvědčování sama sebe, že ho nic nebolí a všechno je v nejlepším pořádku, je ve stavu, kdy nic nevidíte a nemůžete pohnout rukama ani nohama, přinejlepším dost pracné.
Začal přemýšlet, jestli to má vůbec nějaký smysl. Venku se ozval křik. Náhle ztichl v chrapot, který po chvilce zcela ustal. Asi nemá...
"Když se mi to povede, tak co? Stejně tu budu ležet a čekat. Na něco myslet musím... Není nakonec lepší myslet na fyzickou bolest, než na to, že jsem nevím kde, bude se mnou nevím co a..."
Zarazil se. Včas pochopil, že se musí zarazit na něčem, s čím nehne, než dojde k jakémukoliv výsledku. Zkusil to znova.
"Když se mi to povede, tak co? Budu muset ležet a čekat. S čistou hlavou budu myslet na to, že..."
Zase špatně.
"Když se mi to povede, tak co? Budu tady ležet..."
"Když se mi to povede, tak... tak mě přestane bolet hlava, a to za to stojí."
Zavřel oči, což mu moc nepomohlo, když nic neviděl, a snažil se přivolalt nějaký pěkný obraz, nějakou představu, která by mu umožnila na tohle všechno zapomenout do doby, než bude potřeba něco dělat. Výjev se střídal s výjevem, jeho mysl letěla napříč časem v protisměru. Občas narazil na černé místo ve své paměti, ale to bylo vzhledem k jeho věku a počtu ran, které jeho hlava kdy přijala, celkem normální. Mysl pomalu opouštěla tělo a s ním i všechny fyzické strasti.
Šok ho vrátil zpět do ošklivé reality. Dvě ruce ho zvedly za ramena do vzduchu. Dosavadní ticho rozčísl kovový zvuk. Na krku ucítil chladnou ocel.
"Myslel sis, že nám utečeš?" uchechtl se jeho věznitel. Ravise mlčel.
"Tak povídej, povídej... Kam jsi měl namířeno?"
Ticho.
"Našli jsme u tebe tenhle dopis. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí."
Další nával ticha.
"Však ty promluvíš," ozval se jiný, drsnější hlas, "promluvíš."
Ostří na krku přitlačilo.
"Nic ze mě nedostanete," odpověděl Ravise pohrdavě. "Nemají šanci. Nic neřeknu. Prostě ticho," okřikoval se.
"V tom případě tě tu nebudeme zdržovat."
Ravise byl po těchto slovech na rozloučenou vyvlečen ven. Pruh látky, který mu zakrýval výhled, byl jedním trhnutím odstraněn. Spousta sluneční a jiné záře ho na okamžik oslepila. Na kůži pocítil žár, o dost větší, než se dal čekat od slunce. Takže - oheň.
Nemýlil se. Zamžoural do oranžových tvarů. Některé zmizely, jiné nabraly podobu plamenných jazyků. Tam - mezi nimi - ne... To musí být nějaký přelud... Přece nejsou tak barbarští, aby... upalovali člověka.
Tíhu okamžiku přerušilo zvolání: "Poplach! K vozům!" Nebylo mi dopřáno dovyprávět. To jsem byl skoro na konci! Už stačilo jen říct, jak jsem... Ale to je teď jedno. S mečem v jedné ruce jsem se postavil k jednomu z vozů. Pár lidí z karavany mi soudě podle jejich výrazů nevěřilo. Mám šanci vše dokázat.
Pozoroval jsem zmatek v táboře. Pár lidí už spalo, a teď se snažili vymotat se ven, popadnout zbraně a chránit karavanu. Ozvalo se zaštěkání. Tady a tam... Ze všech stran se sbíhali psi. Pár už jich bylo dost blízko. Vrčení a vyceněné zuby prozrazovaly cíl jejich návštěvy. Nadhodil jsem si meč v ruce a s patřičným zařváním vyrazil proti několika z nich.
Pokračování příště
Je k nevíře, že už tomu bude pomalu rok. Já vím, na to si budu muset počkat ještě nějaké dva měsíce, ale to snad takovou roli nehraje. Nejsem příznivcem "ročních rekapitulací", takže jí udělám po kulatých 10 měsících. Co se odehrálo za tu dobu? V několika bodech:
9 postav
dvě z nich jsou mrtvé (~20%, to není tak zlé jako vždycky)
tři pohřešovaní
jedna stále čeká na svůj čas
asi desítka vypůjčených frází
jedna bezesná noc
a v neposlední řadě neuvěřitelných 6 707 shlédnutí, což mou maličkost řadí na druhé místo v kategorii. Díky!
Já jsem mezitím úspěšně odmaturoval, ale přesto nemůžu zaručit, že další díly budou veselejší. Když člověk píše fantasy, musí postavy velkolepě umírat. No, to velkolepě zapomeňte...
Stejně je zvláštní, kam jsem se dostal. Když jsem začal psát, nechtěl jsem z toho fantasy. Chtěl jsem obyčejné lidské drama s prvky hrdinského eposu. Pak přišly úseky špionážní, pocitové... magie... pozor spoiler - možná i nekromancie. A pak že ve hrách Blizzardu nejsou brouci.
Ale co, vy jste určitě nepřišli číst moje tlachání. V týdnu si sednu a napíšu zase kus.
Předem se chci omluvit. Umírat se bude dál a týden se protáhl... no, protáhl. A taky nečekejte, že tu s Povídkami budu dlouho - dostal jsem geniální nápad a chtěl bych věnovat čas jemu. Takže Povídky nebudu "zbytečně" protahovat.
Nebyl to hezký pohled. Obklopen psy - nebo spíš vlky? - v jedné ruce třímajíc meč, ve druhé dýku, kterou jsem rychle vytáhl z boty jsem se snažil zachránit aspoň holý život, v lepším případě ochránit karavanu a svou pověst. Ne, ještě jsem se nedostal k tomu hlavnímu. I kdybych měl vydržet jen proto, abych uviděl nevěřící a udivené obličeje, spadlé brady a těžký, hluboký smích... Stojí to za to.
Moc si z toho nepamatuji. Dělal jsem, co mě zrovna napadlo, spíš instinktivně, než vědomě. Zanedlouho byla zem pokryta krví a boj se stal tím obtížnější. Zakopnout o mrtvolu vlka - ano, tohle nemohli být psi - nečinilo žádné potíže, uklouznout na louži krve také ne. Naštěstí se nám povedlo jejich útok odrazit. Utrpěli jsme četné šrámy od drápů, několik kousnutí, ale vesměs byli všichni v pořádku. Hned, jak jsem si dal do pořádku krvácející paži jsem pokračoval ve vypravování.
"Bylo mi jasné, že když nic neudělám, tak ten člověk zemře. A ne hezkou smrtí. Viděl jsem mu v očích, že si přeje zemřít v čestném boji a že se potupné smrti v plamenech bojí." Porozhlédl jsem se po posluchačích. Jasný oheň jejich tváře silně ozařoval, byl ale nutný pro případ, že by se ta zvířata rozhodla zaútočit znovu. Jejich nálada se z velké části vrátila. Nevěřili mi, ale jakmile jsem jakoby náhodou očima zabloudil k hromádce vlčích těl, která se kupila na místě, kde jsem stál, několik jich mimoděk pokývlo hlavou. Atmosféra tajemna se začala polehoučku vracet.
Ravise byl opravdu zoufalý. Pokusil se naposledy o roztržení pout na rukou, ale i tento, jako nespočet předešlých pokusů selhalo. V duchu k sobě promlouval: "Konec. Nezvládl jsi to, jako už tolikrát předtím. Ale dělal jsi, co se dalo. Někdy i co se nedalo. Odpouštím ti."
Duchovní rozhřešení přerušila skvrna, která se objevila ze směru, kde stály chýše chudších obyvatel.
"Takhle to říkal on," obhajoval jsem se, "klidně se ho zeptejte. Vlastně ne," zadrhl se mi hlas, "to nepůjde." Skvrnou jsem byl míněn samozřejmě já. Rozhodl jsem se k záchraně toho člověka. Netuším proč, prostě jsem najednou běžel. Asi vnuknutí shora. Snad.
Přiřítil jsem se na improvizované náměstíčko. Proskočil jsem plameny, které šlehaly na okraji ohně mimo ohniště. Drželi ho dva strážní. Jednoho jsem shodil ramenem za běhu, druhý neustál můj čelní náraz. Bleskově jsem vězni přeřízl pouta na rukou i nohou a vykřikl jsem zbytečný povel. Běž!
Pobízet jsem ho opravdu nemusel. Už po několika desítkách metrů byl přede mnou a zkušeným okem určoval směr útěku. Já jsem za sebou dělal překážky, jak to jen šlo. Tu jsem svalil špalek na štípání dřeva, tam strhl nějaké bedny, ale úspěch se k nám obrátil čelem, až když jsem odbrzdil vůz se senem. Bleskově jsme zmizeli v lese. Chvíli jsme mizeli přímo za nosem, poté, když jsme narazili na stezku, jsme se jí notnou chvíli drželi. Nakonec jsme přebrodili potok, aby i psi ztratili stopu a vyčerpaně se opřeli o stromy. Ravise mi v tu chvíli oddechu poděkoval a rychle převyprávěl, co se stalo jemu a jeho přátelům, než se ocitl zde. Naštěstí. Našemu utrpení zkrátka neměl být učiněn konec.
Z oddychu a letargie nás vytrhlo zabručení. Ihned jsem rozpoznal původ zvuku. Medvědí bručení vydávají jen dva známí tvorové. Jedním z nich je medvěd, druhým moje noční můra. "Naštěstí" se jednalo o medvěda. Nebyl rád, že na nás narazil. Asi jsme nechtě vběhli poblíž jeho doupěte - nebo loviště. Vysvětlování a diplomacie vzaly za své poté, co se postavil na zadní a zašermoval předníma nohama. Ty drápy - u Bohyně, tohle nemůžeme přežít!
Jeden z nás naštěstí zůstal naživu. Ravisemu - jak se mi cizinec stihl představit - jsem hodil svou dýku, určitě s ní umí zacházet lépe, než já, a já jsem si nechal krátký meč. Souboj byl dlouhý a už tak vyčerpaná těla málem podlehla. Co málem - Raviseho ten medvěd zřídil! Když byl mrtev, podíval jsem se na svého spolubojovníka.
Hrůzný pohled. Rány na rukách i nohách, ale žádná rána se nezdála být vážná. Pak jsem si všiml, že z pod koženého hrudního chrániče vytéká krev. "Ta potvora se mi dostala drápy pod chránič. Nevydržím dlouho. Teď mě dobře poslouchej, nebudu to víckrát opakovat." Uchechtl se. "Musíš dorazit do vesnice Araen. Najdi velitele tamnější posádky. Řekni mu, co se se mnou stalo a vyřiď mu tohle. Shromáždit posádku, půl jednotky do hlavního města, sledovat všechny příslušníky kultu Krvavého pařátu. Ten dopis, co jsem neměl číst, jsem si přečetl. Nemám rád zákazy bez smyslu." Kašel. Už ležel na zemi. Zdvihl jsem mu nohy ve snaze dopřát mu ještě několik vteřin života. "Ještě tohle mu řekni - žlutý stav, kód... Kód... Kód sssss..."
Konec. Je mrtvý. Chvíli jsem stál otřesen. pak se svezl zády po kmeni stromu do sedu. Mrtvý. Mrtvý! Nevěděl jsem, co si počít.
Pak jsem se uklidnil - musím splnit jeho přání. Co mi to vlastně říkal? Araen. Kde je kruci Araen? V duchu jsem si promítl mapu. Odvezli ho pěkně daleko, do Araenu se nejrychleji dostanu přes poušť. Takže musím do Pouštního města, chytit nějakou karavanu.
"No a zbytek je rychlý - narazil jsem tam na vás a nechal se najmout jako stráž. Naštěstí pro vás."
"Takže královna... je mrtvá?" otázal se hlas ze šera.
"To nevím. Zmizela. Řekněte to na druhé straně, já se musím odpojit den předtím, než tam dorazíte. Nemůžu ztrácet čas zbytečnou cestou k horám a Zálivu."
"Ale plat máš dostat tam!"
"Co je mi po platu, trůn je prázdný, peníze můžou rychle ztratit svou hodnotu. Musím do Araenu. Požádal mě. A víte sami, co by znamenalo nesplnit poslední přání."
Zbytek noci už byl v klidu. Mezi nomády probíhal čilý hovor, ale já jsem měl své odlouženo a nutně jsem se potřeboval vyspat. Nebyl bych karavaně nic platný. Ulehl jsem do vozu a probudil mě až předodjezdový shon.
Asi před týdnem nás opustila Linergie - dobrá hráčka, dobrá nápověda. Nechť se jí v reálném životě daří, jak si zaslouží.
Od toho vypravování jsem se v konvoji cítil strašně podivně. Nejistota, původně asi skrytá někde hluboko, pomalu narůstala do neuvěřitelných výšin. Nechtěl jsem tomu věřit. Dokonce se mi začaly trochu klepat ruce. Čím dřív vypadnu, tím líp. Pryč. Ode všeho. Splnit úkol a zmizet. Nedokázal jsem se soustředit. Jako bych tušil, co přijde.
Nervozita stále sílila. Ve chvíli, kdy jsem jí byl naprosto omámen, se mé mysli jakoby dotkla jiná. Trvalo to snad sekundu, snad ještě mnohem míň, vlastně nevím, jestli se to vůbec stalo. Ale v ten jediný okamžik jako bych žil její život. Ravise mi o ní říkal, než odešel... Linergie. A to, že je tady, může znamenat jenom jediné - už tady není... Už je tam.
Bolest. Smutek. Strach. Bezmoc. Její emoce se smísily s mými a já jsem omdlel.
No ovšem - sotva zvládám sám sebe a teď byly v mém těle dvě mysli - dva strachy. Slyšel jsem o tom, že jako poslední věc na tomto světě vyhledá člověk svého nejbližšího - ale proč mě?
Obrazy, které mi ukázala, brzy přehlušily všechny mé starosti a nahradily je zcela novými, daleko horšími. Trosky staveb, nad kterými stoupá dým. Těla ležící všude okolo. Ženy, muži, děti, zvířata. Něco se rozhodlo pro naprostou zkázu království. Znovu jsem se zapotácel.
Je to všechno o dost horší, než jsem čekal. Můžu tohle sdělit karavaně? Vysmějí se mi...
Nakonec jsem si vše nechal pro sebe. Nedokázal bych jim to říct. Ne. Nevěřili by mi - nikdo z nich. Sloužil jsem s nimi dál, než přišel poslední večer v karavaně. Přišel ke mě její vůdce a řekl mi pár prostých slov: "Běž se vyspat, čeká tě toho dost. Jestli chceš, vezmi si koně." Údivem jsem otevřel ústa. Vykoktal jsem jen pár slov díků a poslušen rozkazu jsem odešel spát. Brzy ráno - ještě před svítáním - jsem si osedlal koně a vyjel vstříc slunci.
Z pouště jsem se dostal ještě ten den k večeru. Uvázal jsem koně, připravil spaní a brzy usnul na půl oka. Neměl jsem na spánek pomyšlení, ale nebylo na výběr. Spát musím. Spal jsem ale dost neklidně a často jsem se probouzel, takže ráno jsem si připadal, jako kdybych půl noci probděl, což ostatně nebylo daleko od pravdy. Zpočátku jsem se musel přemáhat, ale když jsem projel kamenité pásmo okolo pouště a okolí se znovu zazelenalo, byl jsem rád, že jsem zase mezi životem. Zvolil jsem starou, neudržovanou stezku, která vedla přímo k Araenu. Rozhodl jsem se jet na koni tak dlouho, jak to půjde a pak ho pustit a pokračovat po svých. Uši napjaté, oči na stopkách, v jedné ruce otěže, druhou položenou na jílci meče jsem projížděl starou stezkou.
Les vypadal opravdu strašidelně. Mrtvolné ticho prostupovalo vším. Slyšel jsem, jak mi tluče srdce, jak mi tepe krev v cévách, jak polykám. Měl jsem pocit, že zešílím. A tak, když se přede mnou objevila znetvořená lidská postava, považoval jsem jí jen za výplod své fantazie. To, že je něco špatně mi prozdradilo až to, že jsem do halucinace narazil.
"Lidský červe," zaskřehotala podivným hlasem. Místo odpovědi jsem vzal do ruky meč. "Nemáš žádnou šanci nás porazit," pokračovala.
"Nás?" podivil jsem se, "jsi tu úplně sám."
Smích. Nebyl to normální smích, nebyl to ani normální šílený smích, z tohoto mi šel mráz po zádech. Mrazení přestalo zároveň s jeho zdrojem a postava, v níž jsem začínal mít podeření totožnosti, pronesla několik slov ve velmi prastarém jazyce. Poznal jsem ho ihned, i když jsem si myslel, že jde jen o strašení malých dětí. Jazyk magie.
S jeho slovy se začaly zvedat kameny, spadlé větve, kusy zeminy. V obrovském víru utvořily cosi, co se vzdáleně podobalo lidské postavě. Už jsem pochopil, co tím můj nepřítel míní. A začínal jsem rozpoznávat i jeho obličej. Potom mi konečně seplo - nebo se mi to jen zdá? Ravise mi o něm říkal - Mortymer? Zatraceně, máš být mrtvý, chtělo se mi vykřiknout. Obrovitý golem se na mě vrhl. Zbývala mi jediná naděje - vvýtvory kouzel prý zmizí s jejich stvořiteli. Ale jak mám sakra zabít někoho, kdo už není naživu? Popadl jsem meč a pobídl koně. Ten se strachy - nebo kouzlem - odmítal pohnout z místa.
Najednou nějaká další osoba vrazila do černokněžníka zezadu! Poslal jsem bohům tiché poděkování, seskočil s koně a vrhl se na něj po svých. Mortymerův zbytek se rozzlobil a několika slovy přeměnil člověka, jenž mi zachránil život na hromádku čehosi. Neměl jsem čas na lítost. Zasáhl jsem svůj cíl ve chvíli, kdy golem trefil ten svůj. Okamžitě se sice rozsypal, ale mě bylo jasné, že záchrana mého života nevydrží dlouho.
Zklamal jsem. Sakra, zklamal jsem ho. Svůj úkol jsem nesplnil. Pomalu jsem začal ztrácet cit v nohách. Pocítil jsem obrovskou sílu a touhu plazit se vpřed, ale věděl jsem, že to nemá cenu. Jsem už vlastně mrtvý. Takové to je? Žádné světlo na konci tunelu, žádný záblesk poznání velké Pravdy, jen čas se neuvěřitelně zpomalil a myšlenky v mé hlavě vířily jedna přes druhou. Nemůžu se soustředit, co mám dělat, jak se můžu zachránit před něčím, čemu neuteču a stejně mě to musí potkat protože takový už je život přináší smrt a já tu teď umřu a to se mi ještě nechce jak mě mohl takhle snadno dostat co teď bude s královstvím s karavanou s životem jestli to jsou opravdu zaříkači mrtvých tak nemáme šanci musíme zavolat pomoc oni musí já už tu nebudu snad zavolají pomoc a nakonec vyhrají ale mě už to může být jedno já tady umřu skončím jsem kaput tak taková je -
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Epilog
(představte si to s ponurou hudbou a že se odstavce pomalu rozsvítí a zase pohasnou)
Po království se zanedlouho rozšířila panika. Ti, kteří jen trochu mohli, opustili své domovy a svou zemi. Zůstanuvším se život proměnil ve chvíle plné strachu a hrůzy do té doby, než přišel milostivý konec. Krvavé legie pustošily vesnice i města, nešetřily mužů, žen, ni dětí. Tam, kde se před několika málo dny zelenaly louky, zaujala jejich místa ošklivá spáleniště. Tu a tam ještě doutnaly ohořelé trámy z domů.
Byla místa, kde se lidé rohodli tváří v tvář smrti vetřelcům postavit. S vědomím předem prohraného boje se se zbraní v ruce vrhali vstříc krvelačným bestiím. Někde vydrželi hodiny, někde dny, postupně ale padly všechny pevnosti a odpor byl nakonec zlikvidován.
Přírodní hranice naštěstí zabránily démonům v dalších výbojích. A tak se nakonec, po stovkách a tisících životů nakonec podařilo všechny kouty království vyčistit od zrůd všeho druhu. Tolik životů si ale zničená země nazasloužila. Desítky let tu nebude možný samostatný život. Desítky let bude trvat, než se dříve soběstačné království opě vzpamatuje a zaujme své nové místo. Desítky let budou noví obyvatel závislí na pomoci. I přes všechny potíže se lidé pomalu začali vracet na spáleniště. Zprvu dosti pozvolna, po okrajích, postupně ale kolonizace nabrala na síle.
Malá skupina osadníků se po dlouhých dnech a týdnech trmácení nakonec dostala do bývalých prostor hlavního města.
Hovor náhle umlkl.
"Tak jo, vylože to," prolomil mlčení jeden z nich, "začínáme znovu."
ZAČÍNÁME ZNOVU
KONEC
A tak jak jsem slíbil, máte možnost shlédnout a stáhnout PDFko (https://copy.com/kUbv9J0TIcvB). Klidně sdílejte s přáteli, kopírujte, jen neupravovat.
Powered by vBulletin™ Version 4.0.4 Copyright © 2025 vBulletin Solutions, Inc. All rights reserved.